Aktivní olovo - 9. část

Na konci minulého dílu Aktivního olova získal De Klerk stopu a plán - a dnes se může znovu vrhnout na to, co mu jde nejlépe: Brutální hromadné vraždění všech, kdo se mu připletou do cesty!

Pokud si chcete připomenout předchozí díl, čtěte Aktivní olovo - 8. část!

V Tokiu, ještě na staré Zemi, prý existovalo v centru místo, kam jste se postavili a díky výhledu jste v jedinou sekundu spatřili víc lidí než za celý svůj život.

Nikdy jsem téhle zkazce moc nevěřil: vždycky mi to znělo jako typický městský mýtus. Ale když teď sedím na terase Maruginské kavárny v samém středu největší metropole Oparu, proti mně se tyčí průhledný, dvanáct kilometrů vysoký mrakodrap televizní společnosti TBC, a za zábradlím defilují na třiceti šesti pásových úrovních nekonečné proudy lidí, začínám mít pocit, že by na tom principu mohlo něco být.

Protože těch lidí je kolem mě fakt hodně.

A žádnému z nich nestojím za druhý pohled.

Emílie mi obarvila vlasy na blond. Obličej mi zakrývá protismogový respirátor a střelecké brýle Gehmann. Primitivní, ale účinné maskování: z tváře je vidět jen pár čtverečních centimetrů kůže a kolemproudící jsou příliš zaměstnaní huhláním do mobilů, než aby zkoumali tvar mých uší (i když nevím, nakolik je v obecném povědomí, že právě tohle je nejspolehlivější identifikační znak).

Oranžovofialově se smráká: oblouky prstenců klenoucí přes nebe vypadají jako drážky na gramodesce. Poposednu a bezúčelně zamíchám lžičkou v poloprázdném šálku; cítím jak se u dna boří do měkkého bahna lógru. Déle už se tomu rozhovoru vyhýbat nemůžu. Linusi?

Dá si na čas, než zabručí v odpověď: Hm?

Rád bych nyní explicitně formuloval svou atitudu na tvou momentální osobní a především psychickou situaci.

Hm?

Domnívám se, že jsem ti poskytl dostatečný časový úsek na akceptaci zjištění, že jsi počítačový program.

Hm.

Mám za to, že v další fázi je pro tebe nezbytné přijít s modelem adekvátní reakce, která v sobě ponese zárodky mechanismu adaptace. Je myslím nezpochybnitelným faktem, že inkorporace takové aktivity bude pro tvůj duševní stav prospěšnější než to, čemu se věnuješ nyní, totiž zasmušilému mlčení a nikam nevedoucímu trudomyslnému sebezpytování.

Hm.

Mám za to, že pro tebe nejschůdnějším řešením bude alespoň částečná imitace pracovního procesu. Která pochopitelně bude nějakým způsobem akcentovat tvé nově nabyté možnosti.

Hm.

Nebudu zastírat, že tematický okruh, k němuž hodlám obrátit tvou pozornost, úzce souvisí s mými aktuálními zájmovými preferencemi, a že bych tudíž z tvé výše uvedené činnosti mohl nemalým způsobem profitovat.

Hm.

Začínám se mírně potit. Zatím to nejde moc dobře.

Uvědomuji si, že by pro tebe vhodnější kúrou byla nějaká forma psychoterapie nebo alespoň otevřený, nadstandardně intimní rozhovor s citově blízkou osobou. Bohužel jediná osoba, která s tebou může konverzovat, jsem já. A s přihlédnutím k mé vyjadřovací insufienci a očividným emocionálním deficitům se domnívám, že v tomto ohledu jsem ti už poskytl zcela maximální psychickou podporu.

To si vážně myslíš, jo? zeptá se Pauling. Že jsi mi poskytl maximální psychickou podporu?

Nechal jsem tě přece téměř třicet hodin mlčet, ne? A nijak jsem tě neobtěžoval, že?

A tomu říkáš maximální psychická podpora?

Myslíš, že bych byl na tomto poli schopen něčeho lepšího?

Zamyslí se.

No jo, to asi ne, souhlasí pak.

Je mi to líto, řeknu. Ale víc ze sebe vážně nevymáčknu.

Máš pravdu - dyť tě přece znám. Jen blázen by od tebe očekával nějakou empatii, pochopení - nebo ostatně jakejkoliv náznak normálního chování. Mám sto chutí polemizovat, ale spolknu to a takticky mlčím a Pauling pokračuje: No a pokud se mám nějak vyjádřit k tvýmu návrhu “práce pro De Klerka léčí”…

Ano?

Asi tě zklamu.

Proč? Myslíš, že práce pro De Klerka neléčí?

Spíš na práci pro De Klerka tak nějak nemám čas.

Jak to?

Já už totiž jednu práci mám.

Prosím?

No proto jsem s tebou třicet hodin skoro nekomunikoval, vole - ne že bych se utápěl v depresích nad tím, že mý péro se teď skládá z několika řádků programovacího jazyka C+++ - a mimochodem, ty řádky jsou pořádně dlouhý, to ti říkám. Odbejval jsem tě, protože makám, až se ze mě kouří, jasný? Nemám čas na nějaký blábolení. Jsem pekelně vytíženej. Po pravdě řečeno, i tohle debatění mě docela zdržuje, takže kdybys mohl -

Na čem TY můžeš pracovat? nechápu.

To jsem asi neřekl dvakrát diplomaticky - a Paulingova odpověď zní trochu upjatě: Hledám svýho programátora.

Ať mi nikdo netvrdí, že nemám žádnou empatii a že nedokážu číst mezi řádky. Protože tohle pochopím okamžitě.

Linusi, řeknu. Chceš mi tím naznačit, že hledáš Boha, viď?

Ne, chci tím naznačit, že hledám svýho programátora. Jestli jsem počítačovej program - respektive osobnostní otisk překlopenej do binárního kódu -, někdo mě musel napsat. A já ho chci najít.

Na to mám jediné slovo: Proč?

Protože pak se dozvím, co se mi to vlastně stalo. Proč jsem nezemřel jako všichni ostatní a proč jsem se po smrti probral v týhle digitální ledárně. Jakej to má smysl. Pauling se zarazí a pak zamyšleně dodá: A hele, ty máš vlastně pravdu. Já v jistym smyslu hledám Boha.

Výmluvně mlčím.

Odfrkne si. No tak dobře: co potřebuješ?

Abys pronikl do chráněné databáze kardegiánské státní banky, našel všechny transakce týkající se pronájmu kardegiánských žoldáků za posledních čtrnáct dní a sestavil mi seznam plátců.

A ty si myslíš, že tak přijdeš na to, kdo je na tebe najal? Kámo, jediný, co dostaneš, bude seznam nastrčenejch firem na jedno použití.

Někde začít musím.

No jo, tak dobře. Snad se k tomu v dohledný době dosta-

To není všechno.

Sykne. Ty si zahráváš, člověče.

Chtěl bych, abys prohledal všechny dostupné databáze Oparu a dodal mi všechno, co souvisí s termínem „aktivní olovo”.

Všechny dostupné databá- Ty se snad úplně posr- Máš vůbec představu, jak dlouho to bude trva- Pauling sám sebe přeruší. Hele, ono to není tak jednoduchý, víš? řekne potom nuceně ovládaným tónem. Já tady neproplouvám neonovym virtuálním prostorem, nevyskakujou na mě žádný 3D obrazovky, nepršej kolem mě zelený řetězce kódů. Já tady jenom dřepím ve studený tmě a nějak… no, já vlastně ani nevím, jak to dělám.

Nenapadá mě žádná adekvátní reakce, takže se zmůžu jen: To musí být jistě velmi těžké.

S frázema si můžeš vytřít. Víš kulový, jaký to je - nemít žádný tělo. Paulingův hlas zní trochu ochraptěle. Jako bych byl nějakej podělanej digitální duch. Říkám ti, De Klerku: ještě chvíli a hrábne mi z toho.

Pokouším se vymyslet něco chápavého a povzbudivého. To musí být jistě velmi těžké.

Koukám, že mi už zase poskytuješ maximální psychickou podporu, co?

Snažím se.

Tak s tím radši přestaň. Sice nevím, jestli bych tady dokázal spáchat sebevraždu, ale ještě pár minut neředěnýho deklerkovskýho soucitu a určitě bych na něco přišel.

O tom nepochybuji, přikývnu. Koneckonců sebevraždy jsou zřejmě jediná oblast, kde jsi během svého života dosáhl alespoň parciálních úspěchů. Vzápětí mám chuť se kousnout do jazyka.

Chvíli mi v komponderu syčí naprosté ticho.

Potom Pauling řekne: Ty seš asi doopravdy emocionální mrzák, člověče, víš o tom?

Ano.

Až budu něco vědět, tak se ozvu, oukej?

Děkuji ti.

Zvednu oči k mrakodrapu TBC. Za průhlednou stěnou z tvrzeného monoplastu sedí, píší, telefonují, gestikulují a pobíhají stovky produkčních a dramaturgů, desítky moderátorů a celebrit a tisíce maskovaných policistů a vojáků. Jsou všude: v tříblokovém perimetru kolem mrakodrapu se dnes rapidně zvýšil počet mužů v nepříliš padnoucím civilním oblečení a s krátkým sestřihem. Nemyslím, že by mě baronka von Sutterová udala policii - nedovážila by se riskovat, že přijde o trhák. Spíš to udělal někdo z jejího produkčního týmu. Ale to je jedno. Dalo se to čekat. S Emílií jsme to předvídali. A máme plán.

Do chvíle, kdy se mám dostavit do maskérny a začít se připravovat na přímý přenos, zbývají ještě dvě hodiny. Nadzvednu respirátor a dopiju kávu. Je hořká a slabá a chutná mi. Nebo si to jen namlouvám, protože se výjimečně cítím celkem dobře: tolik lidí a já pořád žádnému z nich nestojím za druhý pohled.

V následující sekundě tato premisa pozbude platnosti.

Dotyčnému kolemjdoucímu stojím nejen za druhý, ale i za třetí pohled.

Po třetím pohledu upustí papírový sáček s bagetou a ledovým čajem a jediným obřím skokem překoná čtyři metry, které dělí pásový chodník od terasy. V letu tasí Colt Government .380.

Má pověstná milosrdnost se mi zase jednou nevyplatila.

Měl jsem ho v té automobilce zabít.

———-

Od našeho setkání v zátiší s rozbrušovačkou se naše síly vyrovnaly: tentokrát mám i já aktivní implantáty. A jsem ozbrojen.

Ve chvíli, kdy Cremer přistane na zábradlí terasy, vystřelím skrz desku stolu.

Během dvou sekund do něj vyprázdním celý zásobník.

A on do mě.

Karneval zbytečnosti.

Oba máme už dávno zapnuté podkožní neopolyamidové mřížky i dekinetizační kanály; Cremera nárazy projektilů .380 Auto dokonce ani neshodí ze zábradlí. Dál tam stojí s rozkročenýma nohama, tvář profesionálně mrtvou, cípy nepadnoucího saka a laciná kravata mu vlají ve větru. Odkopnu stůl a vrhnu se na něj.

Cremer se odrazí. Vznese se do vzduchu.

Narazíme do sebe dva metry nad terasou.

Kavárnou otřese dunivé zapraštění, jak o sebe udeří těla vyztužená plastowolframem. Cremer mě zasáhne do hrudi kopem hiza geri - prsní kost se pod jeho kolenem prohne jako umělohmotný tácek - a já mu napálím loktem do brady takové age empi uči, až mu z úst vyletí tři zuby. Šel bych po očích, ale jelikož jsem mu je už jednou vypíchl, má v důlcích vrstvené biokrystalové minikamery. O ty bych si leda zlomil prsty.

Teprve teď se kdesi hluboko dole rozcákne Cremerem odhozený papírový sáček.

Odrazíme se od sebe. Cremer udělá ve vzduchu salto a přistane na nohou: THUMP. Od jeho bot se po dlaždicích rozjedou praskliny. Já tak elegantní nejsem - ale co mi chybí na akrobatickém umu, doženu destrukcí: dopadnu na kavárenský stolek. Sachr se rozstříkne do okolí, stolek se rozletí na kusy. Postarší dáma zaječí tak vysokofrekvenčně, že její náhrdelník z falešných perel málem exploduje jako řetěz mikrobomb. Snědý gigolo po jejím boku zaječí ještě hlasitěji.

Cremer vytrhne ztuhlému číšníkovi z kapsy plnící pero Parker I. M Brushed Metal s hrotem s nerez oceli a palcem odcvrnkne čepičku. Improvizace. Je to jediná použitelná zbraň v dohledu - kdyby mi chtěl do krku zarazit dezertovou vidličku, ohnula by se, jako kdyby byla z gumy. Vyskočím na nohy a bleskově proskenuju okolí. V mé blízkosti se nenachází ani to pitomé psací náčiní.

Urvu gigolovi paži, zlomím ji přes koleno a uchopím jako dýku. Ostrý konec zlomené kosti sice na Cremerovi moc škody nenadělá, ale lepší něco než nic.

“Počkej!” zařve Cremer.

Zastavím se. “Co?”

Odhodí parkera a zvedne prázdné dlaně. “Omlouvám se. Nechtěl jsem na tebe zaútočit. To byl reflex.”

Zamrkám. “Cože?”

“Omlouvám se,” zopakuje. “Než jsem si to stačil rozmyslet, už jsem byl v pohybu. Nechci s tebou bojovat.”

Nechápu. “Máš identický výcvik a zcela totožné implantáty. Pravděpodobnost, že bys nade mnou zvítězil, je přijatelných padesát procent.”

“V tý automobilce jsi mě jenom omráčil neurocrackerem. Nedorazil jsi mě. I když jsi mohl.”

“Nerozumím.”

“Kristepane. Pokouším se říct, že ti něco dlužím.” Cremer pomalu svěsí ruce. Kavárenští hosté skrčení za židličkami a stolky nás sledují se zatajeným dechem. Tedy kromě gigola, který dává přednost řevu, svíjení se na zemi a sprejování dlaždic krví. Tuším, že se tomu říká air-brush. Každý máme nějakého koníčka. Já sbírám plísně a houby.

Také svěsím ruce. “Dobře,” snažím se dát té iracionalitě nějaký rámec. “Tvrdíš, že mi něco dlužíš. Odhlédněme od celkové absurdity té koncepce a zkusme s tím pracovat. Co si myslíš, že to přesně v této situaci znamená?”

“Znamená to, že jsem tě protentokrát neviděl.”

“Protentokrát?”

“Jo, protentokrát. Tímhle jsme vyrovnaní. Příště už to zase bude naostro.” Cremer se otočí, vyskočí na zábradlí a nechá mě zmateného stát uprostřed terasy.

Opravdu toho chci tolik, když od lidského chování požaduji alespoň bazální logiku?

“Cremere,” vzpamatuju se. “Můžu se tě na něco zeptat?”

Ohlédne se. “No?”

“Říká ti něco termín aktivní olovo?”

Přemítá skoro tři sekundy. “Ne. Sorry.” Upraví si kravatu, utře krev z brady, přeskočí na jedoucí chodník a zmizí v davu.

To bylo celkem těsný, poznamená Pauling.

Ano. Upustím gigolovu paži a otřu si rukávem obličej.

Tak přijdu na to, že jsem během boje ztratil respirátor.

“To je De Klerk!” vyjekne někdo. Rozhlédnu se.

A zjistím, že se na mě dívá víc lidí, než jsem za celý svůj život spatřil.

———-

Jako by se v jediném okamžiku můj život proměnil v pódiovou one man show - a ze světa okolo mě jako by se v jediném okamžiku stalo hlediště. Diváci přikrčení za kavárenskými stolky, diváci nehybně unášení chodníkovými pásy, diváci natlačení za průhlednou monoplastovou stěnou mrakodrapu TBC: všichni na mě civějí a napjatě čekají na další gesto, repliku, další dějový zvrat.

Nečekají dlouho.

Šálek na stolku vpravo se rozprskne.

———-

Vidlička na stolku vlevo cinkne a vyskočí do vzduchu. Číšníkovi exploduje hlava. Punčový dort vybuchne.

Snajpři.

Na střechách všude kolem.

Vrhnu se přes zábradlí.

———-

Je to dvanáct pater.

———-

Střecha dálničního tubusu můj pád zbrzdí.

Proletím tabulí akrylátového skla nohama napřed.

———-

Střet s vozovkou je tak drtivý, že jasně uslyším mlasknutí, jak mi z kloubů vystříkne tlumící vexopěna - jako když dupnete na zubní pastu.

Zatmí se mi před očima. Zavrávorám.

OHLUŠUJÍCÍ troubení.

Kamión do mě narazí plnou rychlostí.

———-

Tak nějak si představuju přímý zásah Jasperovým prstencovým dělem.

Zadunění, jako by mi na hlavě přistál větší kontinent. Řev deformovaného železa. Sténání muchlaného plechu. Tříštění skla. Vytí dekinetizačních kanálů.

To je poprvé, co slyším, že dekinetizační kanály vydaly nějaký zvuk. Ale zvládnou to.

Nepohnu se ani o centimetr.

Stojím na místě a chromovaná mříž chladiče se kolem mě ovíjí, jako by mě někdo balil do moskytiéry. Nad hlavou mi v blýskavém souhvězdí střepů proletí řidič. Kabina se deformuje, nákladní kontejner krabatí jako harmonika. Zadek kamiónu vyletí nahoru a probourá strop dálničního tubusu. Chřestivý liják akrylátového skla - a ječení brzd: citroën za náklaďákem gumuje beton a snaží se do trucku nenarazit. Kupodivu se mu to povede. Obrýlený řidič vykoukne ze střešního okýnka, zařve Co děláš, ty ču - a zadní část kamionu mu dopadne na hlavu. Brýle odletí dvanáct metrů. V disciplíně hod brýlemi zapatlanými mozkem určitě rekord.

Ticho. Šumící prach.

Se skřípěním se vyprostím. Do přední masky kamiónu je vyražený obrys mého těla: nahrbeného, se zaťatými pěstmi a zarputile vysunutou hlavou. Dokonce mám dojem, že v zohýbaném žebrování rozeznávám rysy vlastního obličeje. Tutanchamonův odlitek. Bůhvíproč se nakloním a dotknu se ho. V té chvíli si uvědomím, jak se mi třesou nohy. Docela bych se posadil.

“To je De Klerk!”

Chápu. Žádné sezení.

Rozeběhnu se.

———-

Pádím prostředkem dálnice. Auta se mi troubením vyhýbají, lidi na chodnících si na mě ukazují, z oken se vyklánějí čumilové.

“Támhle je! To je on! Jak byl v televizi! Ten masovej vrah! Maniak! Dělejte něco! Chyťte ho!”

Pár kaskadérů se za mnou opravdu pustí. Jakási skupina tvrďáků mi dokonce nadběhne a pokusí se mě zastavit. Několik utržených rukou a mozky crčící z očních důlků je přesvědčí, že bude pohodlnější lehnout si na silnici a chroptět.

Odbočím do vedlejší ulice. Tady není tolik lidí.

“Hele! Támhle! Koukej! To je De Klerk!”

Ale pořád jich je tu víc než dost.

Míň lidí nestačí - musíš se dostat někam, kde nebude vůbec nikdo, poučí mě Pauling. Musíš jim úplně zmizet. Jinak neztratěj stopu.

Děkuji, žes mi to vysvětlil, zasupím. To by mě vážně nenapadlo.

“Podívej! Támhle utíká! To je ten vrah z televize! Hele, hele, jak metelí! Zavolej benga! Natoč ho!”

A jako by té pozornosti nebylo dost, nad silnicí trůní obří obrazovka, na níž se vidím, jak metelím prostředkem ulice. Plus titulek: ŠÍLENÝ TERORISTA DE KLERK ZLOVOLNĚ ZAÚTOČIL NA TRANSPORT DĚTSKÝCH PLENEK A ZPŮSOBIL HROMADNOU AUTOHAVÁRII!

Plenkový bandita. Nejsem si jistý, co na to image řekne Emílie Balchová.

Úzká ulička po pravé straně. Zalomím to do ní.

Není tu ani živáčka. Hurá.

THUP-THUP-THUP-THUP-THUP-THUP- Nad střechou se vynoří černý vrtulník speciální jednotky Kobalt.

Hurá.

———-

A ještě ke všemu je ta ulička slepá.

———-

Z nalétávajícího vrtulníku Kobaltu se vykloní střelec. Na obličeji má kuklu, ale podle toho, že má do ramene zapřenou těžkou odstřelovačskou pušku McMillan M89, je mi jasné, že je to četař Lange, další z mých bývalých parťáků. Kdysi jsem asi dva dny chodil s jeho sestrou.

Ne že by potřeboval další důvod, aby mě sejmul; Lange je jeden z nejlepších střelců v Kobaltu. Zoufale zakličkuju.

Klika: projektil .50 Browning mi zaskučí u ucha a trefí zrezavělý kontejner. Proletím mračnem zvířené rzi tak rychle, že v něm zůstane moje silueta.

Řítím se přímo proti slepému konci uličky. Tlustá cihlová zeď. Bez oken a říms. Po té nahoru nevylezu.

Vrtulník se nade mnou ustálí. Lange sroste se zbraní; namíří těsně před cihlovou stěnu, do místa, kde musím zpomalit, abych se o ni nerozmázl.

Nezpomalím.

Projdu zdí.

———-

Probourám se do něčího obývacího pokoje. Na pohovce sedí teenager s mastným účesem a Red Bullem v ruce a zírá na mě s otevřenými ústy. V televizi ukazují díru ve zdi a titulek NEPŘÍČETNÝ VYVRHEL DE KLERK NIČÍ PAMÁTKOVÝM ÚŘADEM CHRÁNĚNÉ BUDOVY A KRVEŽÍZNIVĚ ATAKUJE SOUKROMÍ NEVINNÝCH OBČANŮ! V běhu vytrhnu nevinnému občanovi na pohovce Red Bull a zmáčknutím plechovky si vystříknu její obsah do úst. Doping.

Obývací pokoj opustím protilehlou stěnou.

V koupelně se sprchuje teenagerova blonďatá přítelkyně. Úlomky dlaždiček roztříští skleněnou zástěnu, blondýna zavříská jako při konkurzu na hororovou vyvražďovačku - a jsem pryč. Jedu jako tank: z koupelny se probourám do spíže, odtud skrz kompoty a další zeď na chodbu, odtud do prázdné ložnice, odtud do dalšího obývacího pokoje, kde na koberci souloží černobílý páreček - černošce šlápnu na ruku -, odtud do dětského pokoje, kde se mě tříletý míšenec pokusí zastřelit stříkací pistoli - má dobrou mušku, trefí mě do čela -, odtud do pokoje jeho starší sestry, která právě luxuje z toaletky lajnu kokainu, odtud do místnosti zařízené jako SM salón, odtud do knihovny s Xenofónovými a Platónovými spisy. Když v běhu otočím hlavu, uvidím za sebou proražený tunel, do něhož se naklánějí vykulené hlavy jednotlivých nájemníků.

Proskočím poslední stěnou. A jsem zase venku.

Vrtulník už tam na mě čeká.

Přeletěl přes dům, kterým jsem právě proběhl, visí nad ulicí a víří prach. Střelec s mcmillanem má vyhrnutou kuklu a usmívá se. Je to opravdu Lange. Zaměří - vystřelí. Žádné zdržovačky.

Vrhnu se na zem, střela mi zaječí nad hlavou, vletí do tunelu za mými zády a zasáhne jednu z vykulených hlav. Tříletý prcek odletí jak hadrový panák. To má za tu stříkací pistoli.

Překulím se a vyrvu ze země víko od kanálu.

V hodu diskem jsem nikdy moc neexceloval. Takže místo rotoru trefím Langeho. Do obličeje. Úsměv vycákne zpod přilby spolu s mozkokostní kaší.

Langeho tělo vypadne z helikoptéry. Je samozřejmě na laně, takže půl metru nad zemí zapruží a zůstane viset.

Vyskočím na nohy.

Jak na mě stroj nalétává, Lange pluje nad zemí a obličej mu crčí na vozovku. Zanechává za sebou nepřerušovanou šedorůžovou čáru. Novátorský způsob dopravního značení.

Vystartuju.

Když mě Lange míjí, vytrhnu mu mcmillana.

Ale ani se zbraní původně určenou k ničení lehké techniky nemám tady dole proti vrtulníku moc šancí. Navíc i kdybych ho nakrásně sundal, těžko se dostanu zpátky k mrakodrapu TBC, protože na mě bude na ulici každý mamlas ječet Hele to je De Klerk mámo natoč ho.

Musím na střechy.

Na rohu protější budovy je průhledný tubus výtahu.

V té chvíli se pilot vrtulníku rozhodne, že jelikož v dohledu nejsou žádné potenciální civilní oběti, může se trochu odvázat.

Věnec hlavní se roztočí se syčivým zasvištěním.

Rotační kulomet začne chrlit svých sto nábojů za sekundu.

———-

Sprintuju k výtahu jako šílenec; gatling mi za patami rve silnici na asfaltové trhance.

Dostat se do toho rozmazaného proudu projektilů by nebyla žádná sranda ani pro někoho, kdo má tak vyztužené tělo jako já.

Takže se snažím, aby k tomu nedošlo.

Horké nábojnice se řinou z vrtulníku ve zlatých vodopádech.

Konečně výtah: praštím pěstí do přivolávacího tlačítka. Kabina je díkybohu dole. Skočím dovnitř, v letu udeřím do knoflíku Podkrovní apartmá a dveře se s cinknutím zavřou. Což se ukáže být čistě symbolickým gestem - rotační kulomet je vzápětí rozemele na plechové konfety.

Výtah vystřelí vzhůru. Protože je tubus průhledný, můžu se kochat pohledem na protivníkovo manévrování. Helikoptéra se zakolébá a začne stoupat paralelně s kabinou. Pilot zřejmě nevěří na šetření střelivem, takže ani na sekundu nesundá palec z tlačítka joysticku.

Proud projektilů 7,62 mm páře výtahovou šachtu jako namíchnutá tetička, které se znelíbil úpletový vzor. Nevidím důvod, proč bych měl mlčet. Zvednu těžkou snajperku a zpětný ráz sklolaminátové pažby mě kopne do ramene.

Tisknu spoušť rychle za sebou.

Na několik sekund vytvoří kulky svištící oběma směry mezi vrtulníkem a kabinou tlustý, stříbřitě blýskavý most, po kterém bych mohl klidně přeběhnout. Kdybych byl blázen.

Gatling ječí, mcmillan duní, projektily hvízdají, prázdné nábojnice cinkají, vířící plastové úlomky chrastí, vítr burácí.

Je to solidní industriál, ale nehraje dlouho. Ve třináctém patře mi dojdou náboje.

Helikoptéru jsem si sice několikrát zasáhl, kouří se z ní, ale nevypadá, že by chtěla jít k zemi.

Mám na vybranou?

Vší silou se odrazím a skočím.

———–

Letím vzduchem, ledový vítr mi vyráží z očí slzy, sako se mi nadouvá, kravata pleská a projektily z rotačního kulometu mi sviští pár centimetrů pod podrážkami.

Skoro jako bych po tom stříbrném mostě z nábojů opravdu běžel.

Za sklem vidím vytřeštěný pohled pilota, zabere za knipl, vrtulník se zhoupne, chce uhnout -

Vletím do helikoptéry jako bomba. Rozervu pilota na kusy. Je to jako kdyby explodoval zevnitř: sklo ostříkne proud krve, na strop se s mlasknutím přilepí střeva. V pilotním křesle zůstanou jenom jeho nohy a roztržená pánev, nad níž se legračně kývá pahýl páteře jako bambusový kmen. Skopnu torzo z křesla a popadnu knipl.

Právě včas, abych skrz krvavé cákance spatřil, že letím proti gigantické De Klerkově tváři.

Je upravená photoshopem tak, aby vypadala co nejbrutálněji a nejagresivněji (čili je to v podstatě má nezměněná fotka z vojenské knížky), a zavile se na mě šklebí z obří obrazovky. Titulek hlásá DE KLERK PRÁVĚ ZNÁSILNIL ŠESTILETOU ŠKOLAČKU.

Musím říct, že tohle už mě trochu naštve. To, že proti mně ohýbají mediální realitu - no prosím. Tak to chodí. Ale vyložené lži? Ano, přiznávám, že dostanu tak trochu vztek. A že mám tak trochu chuť tu obrazovku zničit.

Takže mi ani moc nevadí, když do ní s vrtulníkem vzápětí narazím.

———-

Následná exploze už mě tak nenadchne.

———-

Výbuch vykopne hořící stroj vzhůru. Házím sebou v kabině od stěny ke stěně, otloukám se o strop i přístrojovou desku, plameny šlehají, ciferníky křupají, pilotova krev čvachtá. Potom se mi konečně podaří vypadnout z okna.

Chvíli s vrakem vrtulníku plachtíme vedle sebe: oba potlučení, oba hoříme, helikoptéra bezmocně tluče vrtulí vzduch, já mávám rukama a mrskám nohama. Bratři v neštěstí. Rve mi srdce, když se mi podaří zachytit okapu a musíme se rozloučit. Smutně sleduju, jak plápolající skořepina padá do ulice na hlavy ječícího davu.

Vyhoupnu se na střechu a vyrazím lesem antén, vzrostlých komínů a majestátních satelitních talířů. Když zvednu oči, spatřím nad hlavou reklamní vzducholoď. Pochopitelně má na boku velkou televizní obrazovku a pochopitelně je na ní moje fotka z vojenské knížky a pochopitelně tam jede titulek DE KLERK VTRHL DO MATEŘSKÉ ŠKOLKY, ROZBÍJÍ DĚTEM HLAVIČKY O SCHODY A S ĎÁBELSKÝM CHECHOTEM CHLEMTÁ JEJICH HORKOU KREV! POLICIE VYZÝVÁ OBČANY, ABY JÍ POMOHLI V OKAMŽITÉ LIKVIDACI MONSTRA! KAŽDÁ DALŠÍ MINUTA, KDY JE STVŮRA NAŽIVU, PŘINÁŠÍ UTRPENÍ TISÍCŮM LIDÍ!

Úžasné - soudce Lynch. Ten jediný na tomhle mejdanu ještě chyběl.

Střecha končí. Otevře se mi výhled na rozlehlý park: jako kdyby někdo vykrojil z lesa přesný obdélník a flákl ho do železobetonové zástavby. V ulici vedle parku spatřím obrněné transportéry a policejní rojnici - vládní složky obkličují celou čtvrť. Každopádně nemám na výběr, dopředu už to nejde: musím se otočit a přeskočit na střechu domu vedle. Jak svištím vzduchem nad ulicí zjistím, že titulek na obrazovce vzducholodi se mezitím změnil na DE KLERK ZAPÁLIL HELIKOPTÉRU A SHODIL JI NA NEBOHÝ MÍRUMILOVNÝ DAV.

“Vidíte, že umíte i pravdu,” dopadnu v kotoulu na střechu. “Téměř.”

Co? zajímá se Pauling.

Nemám čas mu to vysvětlovat, protože mezi budovami zahlédnu dvanáctikilometrovou věž mrakodrapu TBC a upravím směr doleva. A ať se propadnu, jestli se titulek na obrazovce okamžitě netransformuje v ZVRÁCENÝ SPORTOVNÍ FANOUŠEK DE KLERK PRÁVĚ POUŽIL TĚHOTNOU MATKU JAKO KOPACÍ MÍČ K FOTBALOVÉMU TRÉNINKU! OBČANÉ, ZASTAVTE HO ZA KAŽDOU CENU!!

A v ten moment mi to dojde.

“Musím být v bezprostřední blízkosti kanceláří Unilaterální pojetí a. s. Vždycky, když se pohybuju jejich směrem, propadají panice a chrlí do médií co nejdivočejší zprávy, aby měli jistotu, že mě lidi roztrhají na kusy, jen co se vynořím.”

Že by to byli až takový hysterky? zapochybuje Pauling.

Nezapomeň, že to nejsou žádní cvičení zabijáci. Jsou to obyčejní civilové, co celý život nevytáhli paty z kanceláře. Bojují jenom e-mailem. Nedivil bych se, kdyby jim při představě osobního kontaktu se subjektem jejich mediální kampaně povolovaly nervy.

Jestli je to opravdu tak, řekne Pauling, tak nám to docela usnadnili.

Ano, usměju se zlomyslně. Myslím, že přišel čas zahrát si „samá voda - přihořívá”. Dokážeš se dostat k seznamu nedávno pronajatých kanceláří řekněme v okruhu tří kilometrů od mé současné pozice?

Už ho natahuju.

Skvěle, zabočím doleva.

Titulek na vzducholodi křičí: SADISTICKÝ ZVRHLÍK DE KLERK BRUTÁLNĚ VYVRAŽDIL DOMOV DŮCHODCŮ!

To nechápu.

Jaký smysl má publikovat zprávy s několikaletým zpožděním?

———-

Přeskočím na další budovu; při dopadu zlomím dvě antény. Pádím po střeše a titulek informuje, že DE KLERK ŘÁDÍ V CENTRU: NIČÍ ZÁKLADNÍ ŽIVOTNÍ POTŘEBY TISÍCŮ OBČANŮ!

Zahnu vpravo: POLICIE VE SPOLUPRÁCI S ARMÁDOU UZAVÍRÁ OBLAST! VRAŽDÍCÍ STVŮRA STÁLE UNIKÁ!

Zahnu vlevo: MATKA/KOPACÍ MÍČ PŘEDČASNĚ PORODILA! DE KLERK OBĚSIL PLAČÍCÍ MIMINKO NA PUPEČNÍ ŠŇŮŘE!

Výborně. Takže západ.

Tímhle směrem připadá v úvahu dvacet sedm kanceláří, hlásí Pauling. Teď už dvacet šest. Jednu jsi právě minul.

Titulek se nezměnil, syčí mi dech mezi zuby. Čili to nebyla ona.

Škrtám ji.

OK. Držím daný azimut.

Uháním po střeše, antény mě chytají za sako a boty se boří do usazených návějí popílku. Okysličená krev divoce buší ve spáncích.

ÚCHYLNÝ DE KLERK POUŽÍVÁ MIMINKO NA PUPEČNÍ ŠŇŮŘE JAKO JO-JO!

Směr pořád dobrý, heknu.

Už jenom osmnáct kanceláří.

Přeskočím na další dům.

DE KLERK SE PŘIHLÁSIL NA MISTROVSTVÍ GALAXIE V JO-JU!

Líbí se mi, jak to téma gradují, zasupím. Nezastírám, že ke koncepčnímu uvažování pociťuji jistou afinitu.

Dvanáct kanceláří, odvětí Pauling.

S domem, po jehož střeše pádím, sousedí třicetipatrový mrakodrap. Běžím přímo k němu.

A teď už jen devět. A všechny jsou v tom baráku, co se na něj řítíš.

Už jsem skoro u mrakodrapu. Které patro mám zkusit nejdřív?

Třeba dvacátý druhý.

Odrazím se a zachytím se římsy. Vytáhnu se. Vyskočím, zachytím a znovu vytáhnu. A znovu.

Dvacáté druhé patro to není. Oknem vidím, že kanceláře jsou vyklizené. Další?

Ve dvacátym šestym patře. Na východnim rohu.

Vyskočit, zachytit, vytáhnout. Vyskočit, zachytit, vytáhnout. Vyskočit, zachytit, vytáhnout. Plastowolframové prsty se zatínají do čedičových říms. Nepociťuju žádnou únavu. Mohl bych to klidně dělat celý den. Vyskočit, zachytit, vytáhnout. Dvacáté šesté patro.

Rozeběhnu se po římse.

DE KLERK NA MISTROVSTVÍ GALAXIE NEPOJEDE! OPEKL SI SVÉ JO-JO NA GRILU!

Myslím, že už jsem fakt blízko.

Řítím se po římse. Zpoza oken na mě od pracovních stolů zírají manažeři a jejich sekretářky.

Východní roh?

Jo.

Zabrzdím. Jsem na místě.

Nejde o to, že za sklem se rozvaluje chlapík v golfovém tričku - protože to není ten samý, co v Rotblatově kanceláři tak chytrolínsky žvanil o zákonech fungování médií. Je to někdo jiný. Nějaký úplně jiný maník v golfovém tričku. Anebo ne? Zjišťuju, že mi dělá problémy vybavit si jeho obličej. Ale není to vlastně jedno? Jeden mediální stratég v golfovém tričku jako druhý. Všichni vypadají stejně, když jim trhám páteř z těla.

Každopádně o to opravdu nejde.

Jde o to, že u dveří stojí jako bodyguard Kardegiánec.

Proskočím oknem.

———-

“Vím, že nemám sjednanou schůzku, ale byl bych poctěn, kdybyste si na mě ve svém nabitém harmonogramu mohl vyhradit pár minut,” přistanu v oblaku střepů na perském koberci. Kardegiánec hrábne do podpažního pouzdra, chlápek v golfovém tričku sklouzne pod stůl.

Netuším, co mě varuje.

Není to záblesk. Není to ani zvuk. Prostě se otočím a podívám se přes ulici.

A v okně protější kanceláře spatřím nestvůrné ústí Jasperova prstencového děla. Dva metry v průměru.

Kdybych si dal čas a přemýšlel, mohlo mi dojít, že Unilaterální pojetí a. s. se dá použít jako ideální návnada.

Vrhnu se stranou. Je to reflexivní, úplně nesmyslný pohyb - Jasperovo prstencové dělo je modernější a účinnější verze toho, čemu se kdysi říkalo vortex ring weapon: zbraň, která vysokorychlostně metá vířící prstence plynu. Jasperovo prstencové dělo se do mě nemusí trefit. Prostě sfoukne celé patro.

Udělám dva kroky, aniž bych věděl, kam vlastně běžím.

Pak dělo spustí.

Pokračování příště! Pokud se bojíte, že ho propásnete, stačí se zaregistrovat - a my vás mailem včas upozorníme, že nový díl je na světě.

Štěpán Kopřiva je jedním z nejúspěšnějších českých autorů akční sci-fi. Jeho knihy Zabíjení, Asfalt a komiks Nitro těžkne glycerínem (všechny vyšly ve vydavatelství Crew) získaly velký ohlas jak u čtenářů, tak u kritiků. Napište mu do komentářů, jak se má příběh vyvíjet dál!

---