Aktivní olovo - 7. část

V minulém dílu Aktivního olova jsme De Klerka opustili, když se vypořádal s autobusem plným jeptišek. Dnes na něj čekají ještě podivnější věci - a jeho operátor Pauling není tím, čím se zdá být…

Pokud máte špatnou paměť nebo si prostě chcete předchozí část ještě jednou vychutnat, čtěte Aktivní olovo - 6. část!

Policie mě zastaví po třinácti minutách jízdy.

Zajeď ke kraji a vypni motor, radí Pauling.

Má pravdu. Nejlepší bude toho policajta, co na mě zezadu bliká, rychle vyřídit. Automobilová honička policejního plymouthu s církevním mrtvobusem není to pravé arašídové, když se chcete vyhnout mediální pozornosti.

Zajedu ke kraji a vypnu motor. Ve zpětném zrcátku vidím, jak se policista vysouká z auta, nasadí si čepici, posune zrcadlovky na nose (zřejmě aby ho ve čtvrt na šest ráno neoslepilo prudké slunce), popotáhne opasek a vykročí. Sroluju boční okénko až úplně dolů. Ani ne tak proto, abych s ním mohl bez problémů hovořit, jako spíš abych mu mohl bez problémů rozdrtit krkavici.

Nemůžeš ho zabít, řekne Pauling.

Protože… Je to dobrý člověk? Má ženu a osmnáct dětí? Představuje zákon a pořádek a to by vyslalo špatný signál mým fanouškům?

Protože má v autě online připojení k policejní databázi, do který už zadal tvoji espézétku. Když ho vysvačíš, dostanou tě během čtvrt hodiny.

Sakra.

Jak se policista blíží, prohlíží si nehybné jeptišky za sklem. Naštěstí jsem všem zatlačil oči. Spánková aranže by působila důvěryhodněji, kdybych při zajíždění ke krajnici tak energicky nebrzdil a kdyby se teď řádové sestry neopíraly nosy o sedadla před sebou.

V duchu probírám možnosti a cítím, jak jsem čím dál nervóznější. Zabíjení je můj primární komunikační mód pro interakci s jinými lidmi. Co mám dělat jiného? To se s nimi mám jako BAVIT?

Musíš se chovat přirozeně. Nenápadně. Jako normální člověk, poučí mě Pauling. Mám dojem, že v jeho hlase slyším škodolibost.

Jako normální člověk? Začínám být doopravdy vyděšený. Jak se to dělá?

Policajt zastaví u mého lokte. “Dobré ráno, otče.”

“Dobré ráno, strážníku.”

Použij představivost.

Pauling se asi zbláznil. Představivost? Já?

“Řidičský průkaz, prosím.”

Nemám na vybranou.

Použiju představivost.

Vedle sedadla leží na zemi dvouhlavňová brokovnice, kterou jsem zabavil Bodlinatému Normanovi. Natáhnu po ní ruku.

Nemůžu za to, že je má představivost poněkud jednostranně orientovaná.

Ne, zasyčí Pauling. Nedělej to.

Přejedu prsty po pažbě brokovnice.

———-

Podám policistovi řidičák mrtvého reverenda.

Očividně jsem se zbláznil taky.

———-

Policista se podívá na fotografii na řidičáku a pak se podívá na mě. Podívá se na fotografii. Podívá se na mě.

Mám na sobě reverendovu sutanu a jeho brýle s ocelovými obroučkami. Tím bohužel podobnost končí. Reverendovi bylo šedesát šest, mně je dvacet osm. Reverend byl vypasený jak velryba před masopustní zabijačkou, já ne. Reverend byl plešatý, já ne. Reverend byl černoch. Já ne.

Policajt se znovu podívá na fotografii. A znovu na mě. “Poslouchejte, otče, nemáte tak trochu špatnou barvu pleti?”

Co se na tohle dá odpovědět?

“To je rasismus!” obviním ho.

“Ne, to -”

“Diskriminujete mě kvůli tomu, že jsem běloch!”

“To by mě -”

“Apartheid!”

“Poslouchej-”

“Ale já se perzekuovat nenechám! Jaké je vaše služební číslo? Jak se jmenuje váš nadřízený?”

“Prosím vás, otče, uklidně-”

Je ti jasné, že tahle dětská finta nebude fungovat, že jo? zajímá se Pauling.

Zazubím se. “Promiňte, strážníku. Jen taková menší liturgická prča. Nedokázal jsem si pomoct. My duchovní jsme poťouchlí braši.”

“Aha,” udělá policajt úlevně. “Ha ha ha.”

“Fotografie na mém řidičském průkazu pochází ještě z doby před úpravou pigmentace. Než jsem podstoupil kůru hydrokinovými deriváty.”

“Aha?”

“Jsme církev Michaela Jacksona.”

“Aha! To tedy vysvětluje, proč vypadáte mladší než na fotce.”

“Jistě. Dvacet devět plastických operací.”

Impresivní, zhodnotí to Pauling. Netušil jsem, že máš ponětí, kdo to byl Michael Jackson.

Četl jsem o něm v Našem vojákovi. V článku “Kulturní degenerace civilního obyvatelstva v zrcadle dějin”.

Policista kývne bradou ke strnulým pasažérkám. “Tak trochu ranní ptáčata, co?”

“Rádi bychom stihli ranní mši v místním Neverlandu.”

V jeho zrcadlových brýlích se odrážejí myriády zhroucených jeptišek. “Nejsou sestry nějaké unavené?”

“To víte, celou noc se bičovaly. A nacvičovaly moonwalk.”

Policista přikývne a jeho ruka sjede k opasku.

Přestože se vší silou kontroluju, paže mi sama vylétne vzhůru.

Naštěstí ji v polovině pohybu přesměruju a dělám, že si chci upravit kolárek. Sice to díky prudkosti pohybu vypadá, jako bych hodlal sám sebe uškrtit, ale přesto celé intermezzo hodnotím jako úspěch: policajt i nadále žije.

Díky tomu může tasit sítnicový skener, bliknout mi do oka, říct Promiňte, otče, nezbytná dopravní formalita - jenom vás projedu skrz počítač, bude to minuta a odpochodovat k autu.

Výborně. A jsme vyřízení, ohlásím Paulingovi.

To tedy asi jsme.

Myslím, že je nejvyšší čas, abych se přestal chovat jako normální člověk.

Počkej ještě, řekne Pauling.

Křížek na klíči v zapalování se kývá a třpytí; hází mi do očí vábivá prasátka: vykašli se na Paulinga, šeptá oslnivými záblesky. Nemá smysl, abys tady čekal, až policistovi na monitoru blikne „De Klerk” a on vyskočí z auta a prostřelí ti pneumatiky. Nastartuj a ujeď. Teď hned.

Napřáhnu ruku.

Nedělej t-, pokouší se mě zastavit Pauling, ale já už ho neposlouchám. Uchopím klíč.

Ve zpětném zrcátku spatřím, jak policista vystoupil z auta.

Nenastartuju.

Sám pořádně nechápu proč.

Vzápětí mi to dojde: zřejmě Paulingovi věřím víc, než jsem si do teď myslel.

To není dobře.

Policajt se ke mně vrací. Rozvážnou chůzí, zbraň zajištěnou v pouzdře.

Odtáhnu ruku od startéru.

Polda mi podá od okna řidičák. “Děkuji. Všechno v pořádku, otče Buissone. Šťastnou cestu.”

“S pánebohem, synu.” Zasalutuje mi; motor církevního autobusu zabublá. Vyjedu.

Ranní paprsky se tvrdě odrážejí od plynobetonové vozovky - zapečené úlomky křemíku mění cestu v hemživě diamantovou dálnici.

Mohl bys nějakým triviálnějším způsobem explikovat, co se tam odehrálo? prolomím ticho jako první.

Paulingův hlas zní váhavě. Problém je, že sám nevím.

Ty nevíš?

Něco jsem udělal.

Co?

Nějak jsem spojil tvoji sítnici s identitou otce Buissona. Nějak jsem zfalšoval centrální policejní databázi. Pauling zní nepřítomně; jako by mluvil ze sna.

Ale jak?

To je to, že právě nevím. Prostě… jsem sáhnul do tmy a udělal to.

Cítím, že se začínám lehce potit. Z tónu, jakým to Pauling všechno říká, je jasné, že mu to ještě nedošlo. Člověk občas nevidí ty nejzjevnější skutečnosti. Zvlášť když se týkají jeho samotného.

Zvlášť když sám nechce.

Ale od toho jsou kamarádi: můžete se na ně spolehnout, že vám vždycky zlomyslně sdělí pravdu.

Linusi, odkašlu si.

No?

Ty nejsi mrtvý.

Ne?

Ne. Jsi počítačový program.

Pokračování příště! Pokud se bojíte, že ho propásnete, stačí se zaregistrovat - a my vás mailem včas upozorníme, že nový díl je na světě.

Štěpán Kopřiva je jedním z nejúspěšnějších českých autorů akční sci-fi. Jeho knihy Zabíjení, Asfalt a komiks Nitro těžkne glycerínem (všechny vyšly ve vydavatelství Crew) získaly velký ohlas jak u čtenářů, tak u kritiků. Napište mu do komentářů, jak se má příběh vyvíjet dál!

---