Aktivní olovo - 4. část

Elitní superzabiják DeKlerk si svoje nové povolání zmrzlináře už skoro zamiloval. Bude muset masakrovat další potenciální zákazníky, nebo se všechno vyvine nějak jinak? Je tu další díl románu Aktivní olovo!

Než začnete číst, připomeňte si předchozí díl - Aktivní olovo - 3. část!

Exploze rozcákne divadlo po ulici. Cihly tříští okna, bubnují na kapoty, sráží chodce k zemi. Matku se synem pohltí ohnivá stěna; všichni tři - žena, hoch i nanuk Leibniz - se vypaří v tu samou sekundu a s tím samým zasyčením. Tlaková vlna vysklí výlohy, ohne lampy k zemi, zahraje si s kontejnery vrhcáby a mrskne vůz, který nedovtipný šofér zaparkoval nejblíž, obloukem přes ulici. Ten vůz má na boku nápis Mru Mru - Každý lízá a ten nedovtipný šofér jsem pochopitelně já.

Vidím to všechno naprosto zřetelně.

Absolvuju totiž právě něco jako vyhlídkový let.

Výbuch mě odfoukl přes střechu dodávky; letím po balistické křivce a hořím. Ve vzduchu za sebou nechávám čáru kouře jako sestřelené japonské zero.

Naproti divadlu je sochařský ateliér, v němž se rozervaný mladý umělec v nepředstavitelném tvůrčím utrpení snaží postihnout virtuální mnohovrstevnatost naší reality tím, že už čtyři roky lepí ze sirek všechny lokace Monkey Islandu.

Přistanu ve Stanově půjčovně lodí.

Model se rozletí na všechny strany. O stěny ateliéru zachrastí tsunami sirek. Rozervaný mladý umělec padne na kolena a zavyje. Jeho tvůrčí utrpení právě dostalo solidní upgrade. Což je dobře. Každé velké dílo by se mělo rodit ve strašlivých mukách. Není zač, chlapče. Co bych neudělal pro Umění?

Válím se po zemi, snažím se plácáním uhasit plápolající oblečení a poslední neporušené zbytky Melée Islandu mi křupají pod tělem. Mladý umělec si drásá rukama obličej. “Co jste to udělal? Co jste to provedl?!”

Vyhrabu se na nohy a spatřím se v prasklém zrcadle na protější stěně: zčernalá doutnající figura pokrytá chuchvalci sirek. Emisar modelářského pekla. Ze služební zástěry zbyl jen ohořelý pruh látky, visí mi kolem krku jako nějaká cedulka. Strhnu a zahodím.

“Já se zabiju!” kvílí mladý umělec. “Zabiju! Skočím z okna!”

“Vidíš, to je dobrý nápad,” vrhnu se vyskleným rámem do prázdna.

Teprve v pádu mě napadne, že by mě mohl zažalovat za plagiátorství.

Jsou to jenom čtyři patra.

Dopadnu na pokrčené nohy; tlumící vexopěna, kterou mám v kolenech místo synoviální tekutiny, zapruží. Holenní kosti zazvoní, zuby scvaknou tak, že rozvibrují lebku jako blánu domorodého bubnu. Ulicí se valí prachová mlha, na ohořelou zmrzlinářskou uniformu mi mží jemný cihlový popílek. Rozhlédnu se a hodím sebou na zem.

Svítící dávka mi zaječí nad hlavou a postava s puškou zase rychle zmizí v prachu. Ale ne natolik rychle, abych nezaznamenal fialový záblesk. Nebyla to fialová uniforma (měl na sobě standardní METRO BDU maskáče) - byla to barva kůže.

Kardegiánci.

Upustím uzi, která mi sama skočila do ruky. Proti Kardegiáncům potřebuju něco většího. O dost většího.

Dodávka s nápisem Mru Mru - Každý lízá se opírá o promáčknutý bok kamionu s nonšalancí odpovědně rozchlastaného notora. Skočím k ní, nadzvednu boční roletu a překulím se přes oblemtaný pult. Uvnitř je tma a horko. Tající zmrzlina kape z mrazáků; působí to, jako by dodávka vztekle slintala. Ani se jí nedivím.

Naštěstí jsem si s sebou první den do práce vzal pár zbraní. Ne že bych myslel, že je budu potřebovat. Čistě pro dobrý pocit. Pokleknu a odemknu nejspodnější zásuvku.

Kardegiánci jsou nájemní žoldáci pěstovaní v korporačních laboratořích planety, která se - překvapivě - jmenuje Kardegian 385F. Nejnebezpečnější mimozemští zabijáci. Díky síti kentovurallových vláken, která jim prorůstá tělem, se vyznačují mimořádnou rychlostí, extrémní odolností, fialovou pletí a nulovým smyslem pro humor. Neznám v našem oboru profíka, který by se jich nebál. Jejich pokusy o vtipy jsou smrtící.

Bez aktivních implantátů, jenom s pár pasivními vylepšeními, proti nim nemám šanci. Měl bych utéct.

Usměju se. Hlavu mám lehkou a prázdnou.

Vyloupnu z molitanového vybírání odstřelovačskou pušku Barrett M82A1. Má na délku bez pěti centimetrů metr a půl, váží čtrnáct kilogramů a jako munici používá kulometné náboje .50 BMG. Pěchota s touhle zbraní ničí letadla a lehčí obrněná vozidla. Snad bude na Kardegiánce stačit.

Zacvaknu zásobník na dvanáct nábojů, natáhnu závěr a strop dodávky se s plechovým zaúpěním odtrhne.

Kardegiánec na střeše otevírá auto jako olejovky.

Otočím hlaveň vzhůru a vypálím mu kulku doprostřed hrudi.

Normální člověk by se po takovém zásahu proměnil v krvavý meteorologický úkaz - nestlačitelnost tělních tekutin je někdy legrační. Jenže Kardegiánec je trochu tužší kořen. Mám jediné štěstí, že se kentovurallová vlákna neslučují s dekinetizační technikou. Takže na něj fyzika účinkuje klasickým způsobem.

Ráže .50 BMG ho vystřelí vzhůru jako startující raketu.

Zmizí v oblacích.

Zacouvám. Připravím barretta.

Kardegiánec mi dopadne k nohám - trefí se přesně do uličky mezi mrazáky. Šikula. V hrudi díra, že by se do ní vešla rugbyová šiška, na obličeji cákance tmavomodré krve, přerývaný dech, oči bez bělma vytřeštěné. Opřu mu o čelo úsťovou brzdu, díky které konec pušky připomíná tankovou hlaveň. “Máš dvě sekundy, abys mi řekl, kdo tě najal.”

Stihne to ještě rychleji: “Polib si.”

Jako odměnu za úsporu času dostane bonus. Průbojný & ocelový.

Z nulové vzdálenosti mu není kentovurallové vlákno nic platné. Stisknu spoušť, čvachtavě to lupne a Kardegiáncova hlava se přesune z reality do říše nostalgických vzpomínek. Zvuk výstřelu zaburácí v uzavřeném prostoru tak silně, že mi protrhne neuroklapky ve zvukovodech. Tlaková vlna smete z pultu hromadu kornoutů. Barrett není zbraň pro střelbu zblízka.

Kardegiánci většinou pracují ve dvojici.

A útočí z protilehlých směrů.

Bleskově se otočím. Čelní sklo dodávky je kvalitní: dvě vrstvy, mezi něž je vložena polyvinylbutyralová fólie.

Druhý Kardegiánec jím proskočí, jako kdyby tam ani nebylo.

Pozoruju ho, jak zpomaleně vlétává do dodávky v jiskřící mlhovině střepů, a nemyslím vůbec na nic. Mé ruce se pohybují samy od sebe.

Tanková hlaveň zaparkuje na středu fialového těla.

Druhý výstřel mi z protržených neuroklapek udělá korálkové závěsy.

Kardegiánec vyletí pozpátku z dodávky. A v poslední chvíli se chytí okenního rámu.    Civím na něj. Visí na předku dodávky jako velká fialová opice. Skrz jeho břicho vidím blikající neon kasina “Stu Unger Legacy”.

Spouštím hlaveň, kterou mi zpětný ráz vykopl vzhůru.

Než stihnu stisknout spoušť, Kardegiánec telepaticky odpálí druhou nálož.

———-

Zmrzlinářské auto vyletí čtyři metry nad vozovku.

———-

Najednou mám spoustu času.

Dodávka se zpomaleně otáčí ve vzduchu. Pode mnou se přelévá oceán ohně. Černoranžový koberec potáhl celou ulici; plameny se přelévají a hladce vlní. Časoprostor ztuhl jako aspik.

Najednou mám spoustu času.

Takže se můžu dívat na televizi.

Mám ji přímo za oknem: výbuch vynesl dodávku až k obří obrazovce na pětihvězdičkovém hotelu Sawamatsu. Právě běží zpravodajství. Reportérka nabídne záběr zdemolované, ohněm zaplavené ulice, nad kterou se právě vznáší zmrzlinářská dodávka. Jak plujeme kolem obrazovky, za bočním oknem běží písmena titulku: VRAŽDÍCÍ MANIAK DE KLERK VYHODIL DO POVĚTŘÍ DIVADLO SYMPATIZUJÍCÍ S AKTIVISTY OBČANSKÉHO OSIDLOVÁNÍ.

Od prvního výbuchu uplynulo čtyřicet sekund.

Nechápejte mě špatně: věřím, že žurnalisté dokáží dělat opravdu hodně aktuální zprávy.

Ale takhle rychlé?

Tady něco smrdí. A nejsou to hořící těla nevinných civilů pode mnou.

Celou tu dobu, co si čtu a dívám na televizi a vůbec myšlenkově perlím, jsem samozřejmě v pohybu - letím dodávkou k volantu. Neptejte se mě proč. Čistý bezmyšlenkovitý reflex: jakmile jste v autě a to auto se začne neovladatelně pohybovat, prostě vrhnete se k volantu. Bez ohledu na to, že jste čtyři metry nad zemí.

Dodávka je stále ještě ve vzduchu, když dopadnu do řidičské sedačky. Přímo do obličeje mi civí Kardegiánec, kterému se podařilo udržet na kapotě: jen trhá hlavou, jak ho profackovává splašený stěrač. Přeostřím na scenérii za ním.

Dodávka letí přímo proti stěně hotelu.

Dupnu na brzdu.

———-

Zmrzlinářský vůz udeří do zdi jako pěst gigantického japonského Super Robota.

Probouráme se do prezidentského apartmá.

Kardegiánec zmizí v gejzíru sutin. Odpáranou střechou na mě prší kusy cihel, balvany fosilní malty a omítkové krupobití.

Pneumatiky se střetnou s podlahou: hlasitě kvíknou.

Jak dodávka klouže prezidentským apartmá, točí se mi před očima v jednom plynulém záběru všechen ten nablýskaný, medově nasvícený luxus: jónské sloupy s pozlacenými kanelurami, kazetové stropy tři metry nad zemí, dveře jako vrata do hangáru. Samozřejmě do hangáru s boeingem z osmačtyřicetikarátového zlata.

Dupnu na brzdy. Znovu. Jsem prostě naivní a nepoučitelný. Jenže tentokrát to má dokonce i jiný než symbolický efekt. Dodávka s kvílením broušených brzdových kotoučů udělá na naleštěné podlaze dvojité hodiny a zastaví se. Na parketách po ní zůstanou spirály spálené gumy. Odstředivá síla Kardegiánce konečně odtrhne od auta a prohodí dveřmi na chodbu. Na onebesovaném dvoulůžku (i když podle rozměrů spíše osmatřicetilůžku) se vztyčí rozcuchaná postava s tence konturovanou bradkou - arabský naftový milionář, mossburový šejk nebo zakládající člen anglické chlapecké skupiny - a zablekotá nesmrtelnou policejní otázku: “Co se to tady děje?”

V takové chvíli se dá odpovědět jen jediná věc:

“Hotelová služba, pane.”

“Ale já žádnou zmrzlinu nechtěl!”

Na chodbě se zvedá potlučený Kardegiánec. Zalovím za sebou a zdvihnu barretta. Kardegiánec můj pohyb zachytí, uskočí a zmizí mi z dohledu.

Možná bych ho měl nechat být. Nemám aktivované implantáty. Měl bych být rád, že jsem vyvázl tak lehko, jen s poničeným svěřeným majetkem a dalším zářezem na negativní publicitě. Jenže Kardegiánec je moje jediná šance dozvědět se, co se to tady děje, jak by řekli policisté a členové boybandů.

Otočím klíčkem v zapalování. Vodíkový motor zabublá a chytne.

Dupnu na plyn.

———-

Dodávka se prožene dveřmi. Utržená střecha, která jí trčí jako vzpurný chochol, vyrve horní futro ze zdi.

S kvičením pneumatik vletím do chodby.

A v duchu poděkuju architektům milionářských hotelů, protože chodba je široká jako čtyřproudá dálnice.

Čehož plně využiju.

Vyrovnám smyk a šlápnu na to. Prosvištím kolem vytřeštěného gentlemana v kuřáckém koutku - vzduchový vír mu vyrve digitální noviny z rukou. Mihnou se kolem mě právě ve chvíli, kdy se titulek na první straně mění z ŠÍLENÝ ZABIJÁK DE KLERK ZAÚTOČIL NA DALŠÍ BUDOVU na MASOVÝ VRAH DE KLERK V AMOKU NAPADL ZNÁMÉHO MOSSBUROVÉHO ŠEJKA.

Drtím nohou plyn; motor zoufale vyje. Zmrzlinářská dodávka zrychluje, světla na stěnách se protáhnou do zářících pruhů. Málem smetu prošedivělého elegána a osmnáctiletou modelku, kteří se před vyjitím z novomanželského apartmá zapomněli rozhlédnout na obě strany. Zatroubím na ně. Nesnáším nepozorné chodce.

Pro jistotu zapnu akustický signál a song Kluci, holky, každý Mru Mru lízá, báby, dědci, Mru Mru je druhá míza se výstražně rozcinká. Jako prevence před nejhoršími dopravními karamboly to snad bude stačit.

Nestačí.

Na křižovatce v plné rychlosti smetu vozík s kompletním obědovým menu. Krevety zavíří vzduchem, marináda ostříkne tapety. Jídelní poklop se s řinčením točí na zemi. Číšník se zachrání jen díky dobrým reflexům z videoher. “Co ti říká pravidlo pravé ruky?” zařvu na něj z okýnka. “Máš štěstí, že nejsem policejní orgán!”

Začínám být trochu mimo. Dokonce, jak se blížím ke schodišti, na chvíli uvažuju o tom, jestli bych to raději neměl vzít výtahem.

A pak před sebou uvidím Kardegiánce. Trochu kulhá, ale už je skoro u schodů. Nemám čas zaměřovat ho za jízdy puškou. Kromě toho je to palba z jedoucího vozidla myslím zakázaná, stejně jako telefonování bez handsfree.

Takže ho nestřelím.

Prostě ho přejedu.

Kardegiánec s řevem zmizí pod předkem vozu a dodávka se dvakrát zhoupne. Stoupnu na brzdu. Uširvoucí kvílení, zablokovaná kola pářou perský koberec. Dodávka ještě úplně nezastavila a já vyskakuju s puškou v ruce a s adrenalinem v srdci.

Pod dodávkou Kardegiánec není. Leží až za ní.

Má smůlu, že jsem mu předtím vystřelil do těla tu díru. Jinak by se mu vyhřezlá střeva nenamotala na zadní nápravu.

Ale je to nezmar: pokouší se je vyprostit ztuhlými prsty.

Moc mu to nejde.

Z dálky se ozve vytí policejních sirén. Blíží se nepříjemně rychle. Šlápnu Kardegiánci na ruku, kterou se snaží rozšněrovat střeva. “Jestli mi neřekneš, o co tady jde, nastoupím zpátky do auta a zařadím zpátečku. A povozím tě za dodávkou na tvých vlastních střevech. A ty víš sám nejlíp, co taková střeva prorostlá kentovurallovými vlákny vydrží: hodně.”

Podívá se na mě a vycení zuby. Má je potřísněné fialovou krví. Vypadá to jako borůvková šťáva.

Policejní sirény zastaví před hotelem.

Dělám, že se otáčím zpátky k dodávce - a Kardegiánec cosi rychle zachrčí. Nakloním se nad něj. Slova z něj vycházejí v potrhaných, pomačkaných slabikách.

“… aktivní… olo… o…”

“Cože?” Přiblížím ucho až úplně k jeho rtům. Dech mu páchne po včerejším nikotinu a dnešní smrti.

“… aktivní… olo… o…”

Kardegiánci zmatní oči bez bělma, krční svaly povolí a hlava se mírně odvrátí. Nevím, jestli už je po něm nebo omdlel, a nemám čas to zkoumat. Barrett houkne, mozek pleskne.

Naštěstí odešel ze scény až poté, co splnil požadovanou funkci. Konečně mám svou odpověď.

Aktivní olovo.

Výborně.

Teď už jen zjistit, co to sakra je.

“Tak jo!” namíří na mě policajt od schodů služební pistoli. “Co se to tady děje?”

Pokračování příště! Pokud se bojíte, že ho propásnete, stačí se zaregistrovat - a my vás mailem včas upozorníme, že nový díl je na světě.

Štěpán Kopřiva je jedním z nejúspěšnějších českých autorů akční sci-fi. Jeho knihy Zabíjení, Asfalt a komiks Nitro těžkne glycerínem (všechny vyšly ve vydavatelství Crew) získaly velký ohlas jak u čtenářů, tak u kritiků. Napište mu do komentářů, jak se má příběh vyvíjet dál!

---