Aktivní olovo - 3. část

V minulém díle Aktivního olova jsme byli svědky toho, jak vojína De Klerka vyhodili z armády a jeho operátor Pauling spáchal sebevraždu. Jak se De Klerk popere s nástrahami civilního života?

Pokud si chcete připomenout předchozí díly, čtěte Aktivní olovo - 1. část a Aktivní olovo - 2. část!

“Jméno?”

“Jan De Klerk.”

“Věk?”

“Dvacet osm let.”

“Dosažené vzdělání?”

“Vojenské gymnázium, tři semestry biotechnologické fakulty akademie Davida Ewena Camerona, výcvik u speciálních jednotek. Aplikační kurz lidské anatomie.”

“Titul?”

Ex-vojín se asi nepočítá. “Žádný.”

“Poslední zaměstnavatel?”

“Armáda spojených galaktických sil SSO, zvláštní skupina Kobalt.”

Referentka úřadu práce si mě prohlíží: “Jste mi nějaký povědomý.”

Ještě ten den, co mě vyrazili, prosákla do médií z nejmenovaných armádních zdrojů moje fotografie s aktuální podobou. Plus citlivě provedený výtah z osobního spisu. Násilné epizody, sklony k individualismu, degradace na vojína, psychopatické tendence. Jen se podívejte, jaký je ten De Klerk hnusák. Kdepak, my za Darnatin nemůžeme. To bylo selhání jednotlivce. My jsme tak čistí, že by nás uctívaly i hospodyňky z reklam na prací prášek. Padly by před námi na kolena a za zvuků tamtamů by nám přinášely krvavé oběti, přesně tak, jak to hospodyňky v reklamách na prací prášek dělají.

Samozřejmě umím odhadnout, že nejmenované armádní zdroje nosí golfové tričko a na zápěstí hodinky Blancpain Leman s titanovým pláštěm - ale nemám jim to za zlé. Každý děláme svou práci. Tedy pokud nějakou máme. Já momentálně nejsem ten případ.

“Vážně se nechcete posadit?”

“Díky, madam. Jsem zvyklý stát.”

“Ale v pozoru? Celou dobu?” Referentka má afro, buldočí čelist a měkké hnědé oči. “Prosím vás, pane De Klerku, posaďte se. Jsem z vás nervózní.”

“Rozkaz, madam.” Plastová židlička pode mnou zaúpí. Referentka se vrátí k formuláři na monitoru.

“Odborné dovednosti?”

Umím protivníkovi během dvou sekund vyrvat z těla jakýkoliv orgán. Vydržím čtyřicet zásahů z ruční palné zbraně libovolného kalibru, včetně expanzního střeliva. Dokážu přežít pád z desátého patra bez jediné zlomené kosti. “Ani ne.”

“Děti?”

“Žádné.”

“Řidičský průkaz?”

“Pro bojová vozidla do třídy Sabretooth.”

“Zdravotní omezení?”

“V těle mám dvě stě sedmnáct implantátů. Počítá se to?”

Referentka otevře ústa.

“Po propuštění ze služby pochopitelně všechny deaktivované.”

“Víte,” řekne referentka, “nám sem na úřad práce moc lidí jako vy nechodí. Myslím s vaší praxí. Obvykle nemají problém sehnat dobře placené zaměstnání v privátních ozbrojených složkách nebo u firem, které se zabývají komerční bojovou asistencí - jak se tak hezky eufemisticky říká.”

Jistě. Jenže já mám díky muži v golfovém tričku takovou auru negativní publicity, že ode mě dávají ruce pryč i ty bezpečnostní firmy, které jinak na PR karmu kašlou. Musím počkat, až se to přežene. Jenže mezitím musím něco jíst. Protože mě pochopitelně vyhodili bez nároku na penzi.

Referentka se na mě upřeně dívá. “Myslím, že vím, o co vám jde.”

Odkašlu si. “Vážně?”

“Ano. Pár takových případů už jsme tu měli.”

“Aha.”

“Vy už máte prostě dost válčení. Dost střílení, dost mrtvol. Máte po krk toho, jak vás vojenská služba zdeformovala. Že každou banální situaci vidíte jako bojový konflikt. Proto jste přišel sem - protože chcete zkusit něco úplně jiného.”

Mám co dělat, abych se nerozchechtal. Tak absurdní nápad jsem neslyšel od operace Radioaktivní kolotoč.

“Madam,” povídám, “vy mi vidíte přímo do duše.”

Referentka se usměje. Díky buldočí čelisti to působí, jako by se mi chystala ukousnout nos. Položím si pravačku na stehno, abych to případně vykryl. “Takže hledáme zaměstnání, které bude co nejvíce vzdálené oboru, ve kterém jste pracoval, nemám pravdu?”

“Stoprocentně,” přikývnu.

“Co takhle choreograf nezávislého muzikálu Chtěl bych žít na Zakiširu dvě stě čtyřicet devět se třemi svalnatými bisexuálními astroagronomy, které uvádí divadlo Johna Waterse jako výraz podpory občanského osidlování vzdálenějších planet?”

Zamrkám. “To nemyslíte váž-” - všimnu si pohledu, kterým mě zpod víček pozoruje - “-ně, že bych měl takové štěstí. Od dětství jsem chtěl být termo hopsač. Jediná potíž je, že mám v tancování výrazný didaktický deficit.”

“Viděl jste někdy takový nezávislý muzikál?”

“Ani závislý.”

“Já jsem si to myslela. Protože pak by vám muselo být jasné, že o tancování zpravidla nevědí nic ani lidé, co v něm vystupují. Nebo o zpěvu, když už jsme u toho. Nebo o herectví.”

“Obávám se, že to stejně nepůjde, madam. Má sociální interakce s rákosníky se bohužel nepohybuje v příliš pozitivních hodnotách.”

Nakrčí čelo. “S rákosníky?”

“S planetosquattery. S ilegálními osadníky tropických planet typu H8. Aktivisty angažujícími se v občanském osidlování vzdálených planet,” vzpomenu si konečně na politicky korektní termín.

“Aha!” pochopí. “Myslíte bambusáky!”

“Ano.”

“Tak to jo. Já se divila, co do toho mícháte Asiaty.”

“Jaké Asiaty?” Začínám se v tom ztrácet.

“Dobře, tak tohle ne. Nevadí. Dále tady mám,” klepe duhovým nehtem na digitální karty, “zajímavou práci ve zvířecím Hiltonu. Specializuje se na malá koťátka. Bavilo by vás to?”

Nemám nejmenší ponětí, co je to zvířecí Hilton. “Od dětství jsem snil o zvířecím Hiltonu.”

“Výborně,” usměje se. “Takže myslíte, byste kočky zvládl?”

“Určitě,” přikývnu. “Kočka pro mě není žádný soupeř. Uškrtím ji během sekundy.”

“T-”

“Tedy pokud není kybernetizovaná. Pak jí musíte rovnou vytrhnout páteř z těla.”

Zírá na mě skoro minutu, pak přesune skelný zrak zpátky na monitor. “Dobře, takže to také ne…” Melodické trylkování odsouvaných virtuálních karet. “V tom případě se obávám, že…” Zarazí se. “Říkal jste, že máte řidičský průkaz, viďte?”

“Ano, madam.”

“Myslím, že tu pro vás něco mám.”

“O co jde?”

Řekne mi to.

Dívám se na ni a myslím na Paulinga. Myslím na to, jak ho našli. Podle kamarádů z vyšetřovačky se oblékl do parádní uniformy a prostřelil si hlavu nelegálně drženým Colt Combat Commanderem ráže .45. V jeho bytě nenalezli nic než armádní výstroj a zbraně. Žádné knížky, žádné filmy. Žádný domácí mazlíček. Žádná manželka ani přítelkyně. Žádné jídlo kromě kádéčkových konzerv, co chutnají jako bláto smíchané s vyjetým motorovým olejem.

Myslím na něj, jak tam sedí v křesle, z prostřelené lebky se mu kouří a po zdi za ním stéká mozek, a myslím na to, že můj byt vypadá úplně stejně. Paulingův život neobsahoval kromě služby vůbec nic. Stejně jako můj.

Možná je tohle příležitost všechno změnit.

Referentka si zaťuká duhovým nehtem na zuby. “Tak co vy na to?”

———-

Otočím volantem a zahnu na hlavní ulici. Michelinky vrznou na plastobetonové vozovce; vodíkový motor monotónně bzučí. Snažím se jet opatrně, jako kdybych vezl zásilku českého křišťálu: jsem v novém zaměstnání první den a nevím, co všechno si s nákladem můžu dovolit.

V hlavní ulici začíná moje teritorium. Zpomalím. Zapnu akustický identifikační znak. Sundám si tónované střelecké brýle značky Gehmann, aby mi bylo vidět do očí. Oční kontakt je primární, tvrdil můj supervizor.

Jedu krokem a pokouším se detekovat potenciální subjekty. Akustický identifikační znak funguje: chodci otáčejí hlavy a já číhám na sebemenší nonverbální signál, abych přibrzdil v ideální marketingové distanci od subjektu.

Moje zmrzlinářská dodávka klouže podél chodníku a akustický identifikačního znak, píseň Kluci, holky, každý Mru Mru lízá, báby, dědci, Mru Mru je druhá míza, cinká s neúmornou MIDI naléhavostí.

Zastavím za křižovatkou, v optimální customer-behaviorální zóně, přímo před divadlem Johna Waterse. Na markýze bliká nápis Muzikál “Chtěl bych žít na Zakiširu dvě stě čtyřicet devět se třemi svalnatými bisexuálními astroagronomy” - PŘEDPRODEJ VSTUPENEK ZAHÁJEN. Opustím místo řidiče, protáhnu se mezi mrazáky dozadu a zevnitř otevřu bok dodávky. Postavím se za pult a pokouším se vyhlížet vstřícně a úslužně.

Je to těžší, než jsem čekal.

Snažím se navázat oční kontakt, ale subjekty mě míjejí bez povšimnutí, zrak zapíchnutý do prostoru dvacet pět centimetrů před nosem, kam se člověk dívá vždycky, když za chůze telefonuje. Rozhodnu se upgradovat verbální aktivitu: “Zmrzlina Mru Mru! Kupte si nanuky ze syntepřírodního ovoce! Minumum konzervantů! Pouze zdraví bezpečné chemikálie!”

Kupodivu ani na propagační protokol s nadstandardně vysokým koeficientem pravdy subjekty nereagují. Něco je špatně.

Chyba pochopitelně není ve mně.

Naproti přes ulici, skoro ve stejně tak dobré C-B zóně, jako jsem zaparkoval já, stojí další zmrzlinářské auto. Ale zatímco na mé dodávce se skví nápis Mru Mru - Každý lízá, druhý vůz tam má Tojokita!! Dost bylo hladu po chladu.

Konkurence.

Vystoupím a přejdu ulici.

Prodavač konkurenční firmy se na mě zašklebí zpoza hradby reklamních plastových nanunků. Je zrzavý jako Ezau a irský jako setr. A tak mohutný, že se skoro nevejde do dodávky. Navíc si pěstuje dlouhý vikingský cop. Prostě drsňák. Fialovozelenou zástěru má mazácky zavázanou křížem. Má zástěra je růžová s bílými proužky a mám ji uvázanou přesně podle předpisů, aby horní okraj lícoval s uzlem služební kravaty s beruškami.

“Těbůh, soudruhu.” Cop zasviští, jak si ho drsňák hodí přes rameno. “Jak jdou kšefty?”

“Obávám se, že došlo k nějaké nesrovnalosti. Toto je mé území.”

Škleb zmutuje do bodrého úsměvu. “Ty seš tu novej, viď?”

“Ano,” odpovím. “Ale můj velitel směny, pan Muhammad Júnus, mi ráno vysvětlil, že mezi distributory operujícími na segmentu trhu s mraženými produkty byl uzavřen pakt o neútočení, jehož součástí je i podrobně dokumentovaná teritoriální dohoda. A tato ulice náleží Mru Mru.”

“Hele, soudruhu.” Zrzek se ke mně důvěrně nakloní přes pult. “Hlavouni se můžou dohodnout na čem chtěj, ale nemaj páru, jaký je to na ulici. Tady je první linie, kapiš? Každej z nás denně bojuje o holý přežití, aby splnil denní kvótu, kapiš?”

“Kapiš,” přikývnu a vrazím mu plastový nanuk do oka. Špejle zajede do sklivce jako lžička do pudinku. Drsňák zařve a znečistí mi zástěru rosolovitými kapkami bulvy. Ještě že mám tu zástěru předpisově uvázanou, jinak by mi znehodnotil služební košili s ledními medvídky.

Zrzek se tluče v dodávce a nanuk mu trčí z oka jako pruhované tykadlo. Přehoupnu se přes pult.

Vletím do auta nohama napřed a odkopnu zmrzlinářského vikinga na mrazáky.

Naštěstí tu není moc místa: zrzek mi nemá kam utéct. Dopadnu na nohy a udeřím ho napnutými prsty pod okraj hrudního koše. Ruptura aorty snadno a rychle. Tisíce spokojených zákazníků. Stovky děkovných dopisů. Aktuální spokojený zákazník se s hýkavým nádechem předkloní a já ho popadnu za cop. Nemůžu si pomoct. Když má někdo takový cop, tak si o to koleduje.

Když mi bylo pět nebo šest let, viděl jsem v televizi jednu ruskou pohádku a už tenkrát mě napadlo, co při sledování napadne každé dítě v tomto věku: že by bylo fajn Nastěnku na tom jejím copu oběsit.

Ano, vím, co si teď myslíte - a máte pravdu.

Už jako malé dítě jsem byl pěkný nezbeda.

Obtočím cop kolem prodavačova krku, nadzvednu zmítající se tělo a uvážu konec copu za pant střešní ventilačky.

Jak už jsem řekl, zrzek je dost velký - okopané mokasíny sebou cukají sotva tři centimetry na podlážkou. Je to těsně. Ale stačí to. Vytrhnu rozpěru a sklopím bok dodávky. Zavřeno pro strangulaci personálu.

Zatímco sebou zrzek na copu škube, chrčí, drásá si nehty hrdlo a z nohavic mu šplíchá hnědožlutá kaše, protáhnu se k volantu.

Povolím ruční brzdu. Zařadím neutrál. Vylezu a opřu se do dodávky.

Silnice se od divadla Johna Waterse svažuje. Jak auto tlačím, vůz se naklání čím dál víc dopředu. Dvířka mrazáků se otvírají, polárkové dorty se rozprskávají o podlahu. Ve shodě s gravitačními zákony se začne naklánět i visící prodavač: vypadá dost zajímavě, jak tam s vyvalenýma očima úhlopříčně interiérem tančí elektrické boogaloo. Bohužel se nezdá, že by mi byl za geometricky hodnotnou diagonální smrt nějak vděčný. Pokud si ovšem jako vděk nevykládáte směs moči a výkalů, která z něj crčí do hromady zmrzliny a ochucuje chuťově eklektický mix další příchutí.

Dodávka nabere rychlost. Pustím ji, odstoupím a pozoruju, jak se žene na červenou do rušné křižovatky.

Ano, opět vím, co si teď myslíte - a opět máte pravdu.

Něco z toho malého nezbedy ve mně zůstalo.

Dodávka kupodivu křižovatku projede.

Za křižovatkou ovšem silnice zatáčí do mírného oblouku. A právě tam se rovně jedoucí dodávka setká se svou nesmiřitelnou Nemesis: zákeřnou a potměšile neuhýbavou pouliční svítilnou.

Rozjetá dodávka v první chvíli vypadá, že se chce po kandelábru vyšplhat nahoru, uhnízdit se na zářivce a rujným skřekem přivábit vhodný samčí truck, s nímž založí geneticky silný rod čtyřkolových nákladních vozidel s ekologickým pohonem - ale nakonec její sny skončí stejně jako sny nás všech a její předek zůstane viset ani ne půl metru nad vozovkou. Lidé se začnou sbíhat, auta zastavovat. Výkřiky, troubení, ukazování, fotografování mobily. V křižovatce se srazí renault s peugeotem. Aspoň něco.

Vracím se ke svému autu a přemítám, jestli by v seběhnutém davu mohl pohled na havarovaný zmrzlinářský vůz vyvolat podvědomou chuť na nanuka. Možná bych mohl od Júnuse dostat prémii za virální reklamu.

Před mou dodávkou se mezitím zastavily dva perspektivní subjekty: esteticky přijatelná hnědovláska v tříčtvrtečním baloňáku, která má nakročeno pryč - a pravděpodobně by už pryč byla, kdyby jí na ruce nevisel čtyřletý chlapec, který se odmítá hnout z místa a vřeští: “MAMI JÁ CHCI ZMRZLINU KUP MI ZRMZLINU JÁ CHCI ZMRZLINU JÁ CHCI JÁ CHCI JÁ CHCI!”

Hnědovláska v baloňáku - jak se blížím, zaznamenám, že je dokonce nejen esteticky přijatelná, ale vysloveně hezká - zatím zvládá situaci s přehledem. “Před obědem ne, miláčku,” uklidňuje hocha. „Ale doma mám možná schované kindervajíčko. Když sníš k obědu všechnu mrkvičku, třeba ho dostaneš.”

“JÁ NECHCI BLBOU MRKVIČKU NECHCI BLBÝ KINDERVAJÍČKO JÁ CHCI ZMRZLINU MAMI KUP JI KUP MI JI PROSÍM TĚ PROSÍM PROSÍM PROSÍM PROSÍM!”

“Copak by sis přál, chlapečku?” oslovím malý subjekt.

“ZMRZLINU!”

“Ano, to jsem nepřeslechl, ale o jaký konkrétní produkt máš záje-”

“Děkujeme vám,” přeruší mě hnědovláska. „Jste moc hodný, ale my nic kupovat nebudeme.”

“ALE JÁ CHCI!”

“Madam,” zahájím, „především mi dovolte říct, že respektuji váš dočasný zákaznický postoj. Ale musím se zeptat, zda jste zvážila extenzivní chuťovou variabilitu našeho portfolia, kter-”

“JÁ CHCI ZMRZLINU!”

“-é je v rámci standardní nabídky chladírenských výrobků unikátn-”

“A CHCI A CHCI A CHCI A CHCI!”

Dokázal bych přesně určit, ve kterém okamžiku hnědovlásce došla trpělivost. Stalo se to u slov chladírenských a devátého CHCI. “Nezlobte se, ale řekla jsem jasně, že nic kupovat nebudeme. Pojď.” Zatáhne za synovu ruku. Dítě se vší silou zapře patami do zámkové puzzle dlažby.

“Aniž bych chtěl zpochybňovat váš postulát, madam,” řeknu, “je evidentní, že mezi vámi a vaším potomkem vládnou v této otázce názorové diference.”

Podívá se na mě jako na idiota. “Samozřejmě, že v otázce zmrzliny vládnou mezi rodiči a dětmi názorové diference. Stejně jako v otázce čištění zubů, uklízení hraček a nonstop hraní na PlayStationu. Říká se tomu výchova, n’est ce pas?”

“A CHCI A CHCI A CHCI!” přispěje svým názorem malý subjekt.

“Omlouvám se, pokud jsem snad překročil mně neznámou sociální demarkační linii, madam. Snažím se vám přiblížit úhel pohledu distributora mražených produktů. Tento hoch je můj potenciální klient. A je mi líto, ale vaše takzvaná výchova ho dle mého soudu omezuje v zákaznických právech.”

Civí na mě. “Bože. Vy se mi snad zdáte.” Otočí se. Chystá se malý subjekt odtáhnout.

Úder vedu zezadu na ledviny. Hnědovláska se zapotácí a upadne na všechny čtyři. Kabelka se při nárazu otevře a vyzvrátí na chodník impozantní množství zcela nepotřebných předmětů. Malý subjekt zmlkne v půli čtrnáctého CHC-. Zírá s otevřenými ústy. Jeho matka ke mně zvedne zastřený, nechápavý pohled. “Co-”

“Je mi velmi líto, madam,” sdělím jí. “Pouze chráním zájmy svého zákazníka.” Omráčím ji kopancem do hlavy.

“MAAAAAMIIIII!” Subjekt se vzpamatoval. Výborně. Aktivita je u zákazníka vždycky lepší než pasivita. Alespoň tak mi to dnes ráno vysvětlil můj supervizor Muhammad Júnus.

Z věcí, co vyhřezly z kabelky, vyberu peněženku a podám ji subjektu. “Zde je dostatečná finanční hotovost. Jaký druh chladírenského produktu si přeješ, nezletilý zákazníku?”

“MAAAAAAMIIIIIII! MAAAAAAAAAAAAAAAAAMMMMMMMMMMIIIIIIIIIII!”

Muhammad Júnus se zmiňoval i o usnadnění zákazníkova rozhodovacího procesu. Otevřu peněženku a vezmu si z ní jedno euro. “Myslím, že ideální výběr pro tebe bude jeden pistáciovo-meruňkový Leibniz.” Natáhnu se přes pult a vylovím z chladničky jednoho starého dobrého zeleného Gottfireda Wilhelma.

Subjekt ho odmítá převzít. Stojí nad nehybnou rodičovskou figurou a řve: “MAAAAAAAMMMIIIIIIIIIIIII!”

“Na,” podávám mu vytouženou laskominu, ale on nereaguje, trčí na místě, vříská, rudne a oči mu lezou z důlků.

Dokázal bych přesně určit, ve kterém okamžiku mi došla trpělivost. Stalo se to u slova MAAAAAAAMMMIIIIIIIIIIIII.

Vytáhnu uzi. Namířím mu do obličeje.

“MA-” Škytne a ztuhne tak, že zkamení i ta nudle, co mu visí u nosu. Oči mu lezou z obličeje: vypadá skoro jako Schwarzenegger při terraformaci Marsu.

“Tak poslouchej, hajzle,” řeknu subjektu. “Víš, co je tohle?”

Přikývne. Nudle se odlepí od nosu a dopadne na špičku jeho adidasky.

“A chápeš, že pokud si neodebereš zakoupené zboží, budeš mít v ústech místo studené zmrzliny žhavé olovo?”

Opět přikývne; druhá kapka.

“To jsem rád. Odeber nyní laskavě zakoupenou komoditu, ano?”

Třetí kapka. Převezme nanuka.

No sláva.

Zastrčím uzi a pomyslím si, že zatím mi to jde lépe, než jsem čekal.

V té chvíli divadlo Johna Waterse vyletí do povětří.

Pokračování příště! Pokud se bojíte, že ho propásnete, stačí se zaregistrovat - a my vás mailem včas upozorníme, že nový díl je na světě.

Štěpán Kopřiva je jedním z nejúspěšnějších českých autorů akční sci-fi. Jeho knihy Zabíjení, Asfalt a komiks Nitro těžkne glycerínem (všechny vyšly ve vydavatelství Crew) získaly velký ohlas jak u čtenářů, tak u kritiků. Napište mu do komentářů, jak se má příběh vyvíjet dál!

---