VALL-I

Sebestředný kouzelník nechce dát hladovému králíčkovi mrkev, tak mu hlodavec připraví během představení lekci. Že má být VALL-I o robotovi? Ano, králíček je hrdinou filmečku Presto, tradičního předfilmového zákusku, který Pixar vždycky servíruje. Zatímco Presto je zábavná, skvěle provedená anekdotka v obvyklém stylu, následující hlavní program je trochu z jiného světa. Samozřejmě oproti rybičce Nemo nebo kryse Remymu pochází VALL-I, celým jménem Víceúčelově Automatický Likvidační Lisovač – Imunizátor, doslova z jiného světa. Na Zem byl pouze přidělen, aby ji čistil od odpadků, které tak lidi mohli pohodlně všude trousit. A VALL-I svou práci poctivě vykonává, i v době, kdy už je na Zemi tolik odpadu, že se tam žádní lidi nevejdou a radši krouží na lodi Axiom ve vesmíru. I v době, kdy už se ostatní roboti jeho druhu rozbili a on zbyl sám, jen s jedním přátelským švábem, videokazetou s muzikálem Hello Dolly a hromadou zajímavých věciček, které na planetě zbyly po jejích bývalých obyvatelích.

VALL-I je sice neuvěřitelně roztomilý, jinak si ale tenhle poslední pixarovský animák víc spíš než děti užijou dospělí, pro které tu jsou schované i bonbónky jako odkaz na Kubrickovu Vesmírnou odyseu, dílo, s nímž VALL-I sdílí překvapivě víc paralel. Zatímco poslední hit Pixaru Ratatouille o kryse, který umí vařit, byl bezpečně klasickým filmem pro celou rodinu, v tomhle vesmírném dobrodružství se studio, které si hned od prvního Příběhu hraček vybudovalo nesestřelitelnou pozici lídra mezi animátory, odvázalo. Do své pohádky smíchané s groteskou o osamělém robotovi, který se zamiluje, totiž propašovalo i společenskou a ekologickou kritiku i pořádné sci-fi dobrodružství z neradostné budoucnosti, viditelně inspirované science fiction 70. let.

Neradostná budoucnost to je minimálně pro lidi, výchozí situace je vlastně taková, že by z ní jiný žánr udělal pěkně depresivní dystopickou vizi. Země je zamořená, na lodi jsou všichni pod nenápadnou nadvládou obří společnosti Buy ´n´ Large, všude obrazovky a roboti, kteří všechno zařizují, čistí a kontrolují, i mezi sebou, pokud se některý pokazí, je nemilosrdně zavřen do opravárny. Lidi si užívají jídla v kelímku a virtuální reality ve světě, který musí vypadat stejně jako peklo pro neomarxisty, a za těch 700 let dobrovolného exilu v nízkogravitačním poli ztloustli z lidské podoby do tvaru počítačově animovaných postaviček. Není divu, že hlavním hrdinou musí být robot, který na své šichtě na Zemi pochytil city, kterých se člověku v jeho pohodlném přežívání už nedostává.

I přes svou polidštěnost VALL-I neumí mluvit, i když z Helly Dolly se aspoň naučil broukat melodie. Celý film umí mluvit jenom o málo víc a bez dialogu vás nutí soustředit se na všechny ty detaily, na VALL-Iho „řeč (plechového) těla“, takže vám nedovolí zpohodlnět jako obyvatel Axiomu, který jen sedí a nechá si celý obsah naservírovat už ani ne předžvýkaný, ale tak, aby ani nemusel žvýkat. Pixar je kromě toho i na takové technické úrovni, že i kdyby do filmu nepřišla dramatická zápletka v podobě Environmentálně Vyhledávací Autosondy a její mise najít na Zemi zeleň=život, mohli bychom se zabavit i užaslým pozorováním zručnosti pixarovských animátorů. Kdybych chtěla chválu tvůrcům víc personifikovat, pak by bylo dobré zmínit Andrewa Stantona, který stojí zčásti za scénářem a plně za režií, podobně jako u filmu Hledá se Nemo, což byl pro mě zatím nejlepší rodinný animovaný film vůbec. Robot VALL-I se tomuto podmořskému dobrodružství minimálně vyrovná a svou odvahou být jiný ho i předčí.

WALL-E, USA 2008, 103 minut. Režie Andrew Stanton, mluví, vzdychají a pípají Jan Maxián, Tereza Bebarová, Tomáš Racek, Milan Šteindler, Dagmar Čárová, Aleš Háma, Naďa Konvalinková, Stanislav Lehký. Premiéra 14. 8. 2008.

foto: Falcon