Ironická politická komedie s nahořklým koncem kritizuje krátkozrakost amerických intervencí. A kromě toho je plná krásných sekretářek a skvostných výstupů Philipa Seymoura Hoffmana v roli po právu nominované na Oscara.
Ano, i o válce v Afghánistánu se dá natočit komedie. Ale ne ledajaká. I když se Soukromá válka pana Wilsona díky Tomu Hanksovi a Julii Roberts v hlavních rolích tváří jako mainstreamová švanda, ve skutečnosti je to mnohem političtější a chytřejší kousek, který kvůli platícímu divákovi nehodlá své vtipy oznamovat velkým gongem a doprovázet pěti minutami nudného oddechu, které by naplnil hurónský smích. Stejně tak nehodlá snížit své dialogy pod úroveň minimálně středoškolských znalostí. Takže je dobré, pokud víte něco o vztazích států na Blízkém východě, protože pak můžete ocenit vtipnost situace, kdy kongresman a agent CIA přesvědčují izraelského překupníka se zbraněmi, aby jeho stát spolupracoval s arabskými zeměmi. Taky byste se měli aspoň trochu zajímat o politiku, které je příběh o smutném prozření jednoho playboye plný, a trochu o historii, protože tu jde o tu dřívější afghánskou válku, tu, kterou v 80. letech prohráli Sověti. A taky se hodí schopnost rychle číst titulky nebo ještě líp, umět anglicky, protože postavy jsou tu ukecané, asi proto, že toho mají tolik co říct.
Za všechnu snahu, pozornost a zapnutý mozek se pak Charlie Wilson odmění nejen tím, že nabídne Julii Roberts po tříleté pauze zase ve filmu (hlas pavouka v Šarlotině pavučince se nepočítá), nebo tím, že Tom Hanks si tu po Šifře mistra Leonarda spravil účes i reputaci v zábavné a pro jeho zavedený typ osvěžující roli poživačného sukničkáře, který zprvu proplouvá svým mandátem stylem: „Dobře pojedu do Pákistánu, jak mě žádáš, protože vypadáš dobře nahá.“ Film má ještě schované eso v podobě Philipa Seymoura Hoffmana v nezapomenutelné kreaci svérázně schopného agenta CIA Gusta Avrakotose, který chrlí své soudy o americké politice bez servítek a bez pauz k nadechnutí. A co je nejpodstatnější – Wilsonova válka je skvělá komedie zhořklá svými pichlavými přesahy k současnosti, v níž je víc zajímavých hlášek než hezkých žen (a to už něco znamená, protože Charlie Wilson výhradně zaměstnává jenom holky, které by se mohly živit i jako striptérky).
Osudy skutečného demokratického kongresmana Wilsona zpracoval do 500-ti stránkového románu George Crile, jeho knihu přehledně zadaptoval scénárista Aaron Sorkis, který má zkušenosti s psaním seriálu z Bílého domu Západní křídlo. A jeho scénář zrežíroval Mike Nichols, dneska už klasik, který začínal s Kdo se bojí Virginie Woolfové?, Absolventem a Hlavou 22 a v poslední době zaujal chladnou studií vztahů Na dotek. Tady ukazuje cit pro zkratku a komický timing.
Přes závoj satiry film odkrývá až skandálně absurdní politické praktiky i fungování kongresu, jeho výborů a podvýborů, jejichž hlasování závisí na bratříčkování a ješitnosti předsedů. Charlie totiž politickou loutkohru ovládá tak dobře, že si může dovolit skoro sám rozhodovat o několikanásobném navýšení rozpočtu pro tajné zahraniční operace, neboli pro podporu mudžáhedů ve válce proti SSSR. To, že oni mudžáhedi za pár let budou zbraněmi, které jim USA sehnaly, střílet proti americkým vrtulníkům, film nezmiňuje, ale počítá s tím, že moc dobře víte, o čem Charlie mluví, když si stěžuje, že Amerika všude jenom přijde se svými ideály a pak odejde, i když je míček ještě ve hře. Wilson sice po návštěvě smutného uprchlického tábora v Pákistánu opustí své chování sebestředného lascivního cynika, jenže je sám. Gust ví, proč své nadřízené tak často nazývá idioty.
Pravý Charlie s filmaři spolupracoval, ostatně Tom Hanks ho tu taky podává s dost velkým a omluvitelným šarmem. A Nichols, jehož současná žena mimochodem kdysi s Wilsonem randila (aspoň podle Crilea), film natočil právě z pohledu hlavního hrdiny. I proto je v něm spousta záběrů na krásné ženy, které klidně navážou na obrázky sestřeleného letadla. Režisér nám dokonce ukáže, i jak dobře vypadá Roberts po mateřské, v jinak poměrně zbytečné scéně, v níž Julia vylézá z bazénu. Zároveň má film stejný švih a spád jako Gustovy projevy a eleganci jako postava Julie Roberts, texaská ultrakřesťanská, ultrapravicová ultramilionářka Joanne Herringová. Nevkusná blonďatá paruka, která se k hnědým očím Julie Roberts vůbec nehodí, je nakonec jediná větší vada na kráse komedie výjimečné a duchaplné o to víc, že vás chce zanechat na konci ve stejném stavu jako Charlieho. Ten začíná film bohorovně v Las Vegas ve vířivce se striptérkami, ale končí osaměle, připitě a smutně na gauči u sebe doma, poté co se jeho žádostem o peníze na stavbu afghánských škol a silnic po konci studené války všichni už jenom vysmívají.
Charlie Wilson’s War, USA 2007, 97 minut. Režie Mike Nichols, hrají Tom Hanks, Philip Seymour Hoffman, Julia Roberts, Amy Adams, Ned Beatty, Om Puri. Premiéra 14. 2. 2008. foto: Bontonfilm