Reportáž: Oktoberfest na vlastní kůži

Už jsem jednou na Oktoberfestu byl – přesně před deseti lety. Co mi z té doby utkvělo v paměti? Neuvěřitelně přátelská atmosféra, kde se u jednoho stolu baví jakýmsi univerzálním jazykem lidi třeba z pěti zemí. Večerní tancování na stolech a lavicích a hulákání německých odrhovaček. Bezvládně ležící Japonci. A především nekonečné moře dokonalého piva.

Když tedy letos přišla nabídka od serveru pivnivylety.cz na společnou akci, neváhal jsem. Asi si vzpomenete, že jsme před časem právě s webem pivnivylety.cz vyhlásili společnou soutěž o zájezd na Oktoberfest. A tak se stalo, že jsme se před pár dny sešli časně ráno u metra Zličín. Šest statečných: Za prochlapa.cz já, vítěz zmíněné soutěže Lukáš a jeho otec Milan, za pivnivylety.cz Adam a Tomáš a řidič Radim. Byla středa 28. září. Český státní svátek – a tím pádem ideální den k návštěvě největšího svátku piva na světě!

Nemá cenu popisovat cestu. V pohodlném mikrobusu utekla rychle a bez zvláštních příhod – a těsně po poledni jsme už vcházeli do areálu, přeplněného lidmi, obřími pivními stany, pouťovými atrakcemi, stánky s občerstvením a více i méně vkusnými suvenýry. Stanovujeme si strategii: Zkusíme se držet pospolu, obejít pár stanů a ochutnat co nejvíc piv. Čas odjezdu je nejistý, bude záležet na naší momentální kondici. S tím jsme srozuměni a noříme se do prvního stanu, kde se čepuje Paulaner. Jestli bude tak dobrý jako jeho motto „Gut, besser, Paulaner,“ máme se na co těšit...

Obrovský stan pro několik tisíc lidí v tuhle denní hodinu ještě není zaplněn, ale stejně je zjevné, že u netrénovaných jedinců si už alkohol vybral svou daň: U vedlejšího stolu sedí čtyři teenageři z Indie. Jeden mladík spí, jeden pravděpodobně umírá a dvojice dívek vypadá trochu bezradně. Jak to s nimi dopadlo, nevíme – protože už je u nás číšnice. Není to úplně prototyp blonďaté modelky s obřím poprsím, které jsou k vidění na propagačních fotkách. Od ideálu ji dělí pár let a pár desítek kilogramů. Ale svou práci zvládá dobře: Tupláků unese asi dvanáct, a než se nadějeme, každý z nás před sebou jeden má. A přichází první důležitý poznatek: Tuplák sice stojí plus mínus devět euro, ale obsluha víceméně počítá s tím, že jí dáte deset. Prostě není čas se obtěžovat s drobnými, když neustále přicházejí noví a noví žízniví lidé.

Žízniví jsme i my, a tak první tuplák vypijeme opravdu nezdravou rychlostí. Pokud bychom měli tímhle tempem pokračovat, tak to můžeme za hodinu zabalit... Je tedy potřeba jít na chvíli na vzduch. Ostaně venku je krásně, počasí je z celého letošního Oktoberfestu zrovna dnes snad nejlepší. Kožené kalhoty a kostkovanou košili na sobě má snad každý třetí chlap, počet žen všech věků v tradičních dirndlech je podobný. Už i tohle klasické oblečení získalo punc turistické nutnosti, a tak se v bavorském národním oděvu promenují návštěvníci i návštěvnice ze všech koutů světa a všech barev pleti. Ostatně, proč ne. Nemáme ale čas dumat o vlivech globalizace na německou tradici, stojíme před stanem, kde se čepuje moje oblíbené pivo Hacker-Pschorr, a táhne nás to dovnitř.

Ve stanu se něvěřícně díváme na hodinky. Je možné, že je tady zábava už tak moc rozjetá? Jsou asi dvě odpoledne, ale okolo nás už lidé šplhají na lavice, mávají tupláky a zpívají spolu s kapelou. Ani tady nemáme štěstí na hezkou číšnici, piva nám donáší číšník. Ale co, hezkých holek je kolem i tak spousta. Jak běžných návštěvnic, tak těch, co se pokouší dělat byznys. Stačí chvíli nedávat pozor a už u vás stojí neodbytná prodavačka preclíků, případně se na vás sápe žena, prodávající poměrně strašné Oktoberfest klobouky. Pivo je perfektní, zpětně ho hodnotím jako nejlepší z těch, co jsme letos ochutnali. A k pití piva patří i nutnost mít si kam odskočit. I v tomhle ohledu německý festival prostě funguje: V každém stanu jsou obří záchody, není třeba stát v nedůstojných frontách. Nečekejte žádný velký přepych – k dispozici jsou jen obří nerezové žlaby a dostatek kabin i umyvadel. Ale navzdory tomu, kolik tudy už dnes muselo projít lidí, jsou záchody ještě poměrně zachovalé (pravda, o zavíračce to možná bude vypadat jinak, ale tak dlouho stejně nevydržíme...). Moc se nám z tohoto rozjetého stanu nechce, ale sami sobě jsme slíbili, že se nikde nezasekneme – a tak jdeme o dům dál. V zájmu vědy!

Oktoberfest 2011

Prochlapa.cz v Mnichově

Zobrazit fotogalerii

10 fotografií

S postupujícím časem se stany zaplňují. Totálně. Beze zbytku. Ve stanu, kde se pije Augustiner, se nám přesto ještě jeden prázdný stůl daří na poslední chvíli urvat. Nejsem si jistý, jak tohle pivko hodnotili ostatní, ale já bych mu dal spíš nižší známku. Zase jdeme ven, a protože začínáme být trochu v náladě, rozhodujeme se zajezdit si na pouťovém autodromu. Schválně, kdy naposledy jste strávili pět minut usilovnou snahou nabourat do co nejvíce podobně rozjařených spoluobčanů? Dobře naladěni odcházíme do stanu, vybaveného pivem Späten.

Plno. Procházíme ho dvakrát kolem dokola, ale volný stůl nenacházíme. Přesto zabíráme jeden, na němž je rezervačka – prý od pěti, což je za patnáct minut. Číšník se tváří pochybovačně, ale přísaháme, že svá piva v tomto šibeničním časovém limitu zvládneme vypít, a tak nakonec povolí a donese nám je. Za patnáct minut je jemu i nám jasné, že jsme lhali. Významně si klepe na hodinky, ale my prostě potřebujeme zvolnit tempo. Kolem nás chodí číšnice s obřími tácy grilovaných kuřat. Snad kdybychom mohli taky kuře dostat, pilo by se nám rychleji? Číšník rozhodně vrtí hlavou. Majitelé stolu mají naštěstí zpoždění, ale když přicházejí, stejně ještě zbytky piva v tuplácích máme. Dopíjíme vestoje.

Shodujeme se, že prioritou je najít stan, kde se a) posadíme a b) dostaneme kuře. Dav nás donese do stanu s pivem Hofbrau. Konečně se nás ujímá hezká číšnice! Nebo nám hezká jen připadá? Těžko říct, ale nachází nám stůl, přináší piva a po chvíli i vysněná kuřata. Ne tedy, že by šlo o něco extra, je to prostě grilované kuře, ale přeci jen jsme poměrně hodně hladoví. A, přiznejme si to, i lehce přiopilí. Jeden z kolegů začíná usínat vsedě a číšnice se mračí. Nein! Žádné spaní u stolu! Vzbuďte ho nebo jděte ven! Kolegu křísíme, dopíjíme, a ven jdeme tak jako tak.

Rychlá porada. Má cenu ještě něco podnikat? Reálně zhodnocujeme svůj stav a víceméně jednomyslně se rozhodujeme pro odjezd. Zkrátka zodpovědní mladí muži... Byť jsme se po celou dobu dokázali držet při sobě, cestou k autu se naše skupina rozmělní na dvojice a jednotlivce, ale ani alkohol nedokáže nad orientačním smyslem zvítězit, a tak se u mikrobusu nakonec setkáváme všichni (tohle je zázrak, který mě nikdy nepřestane fascinovat: přijedete do cizího města, něco vypijete, a stejně dokážete dojít na místo určení). Řidič Radim se zatím prospal a je plný sil – na rozdíl od nás.

Je asi osm večer, když mikrobus startuje a vyráží na zpáteční cestu. A je asi osm večer a tři minuty, když všichni (kromě Radima, samozřejmě) usínáme. Oktoberfest nezklamal. Příští rok chci jet znovu!

Ke svátku piva patří hezké holky, podívejte se tedy na pár těch nejlepších v galerii Prsaté Němky z Oktoberfestu!

PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK DALŠÍ ČLÁNEK

SDÍLEJ:

Facebook

Tweet

Poslat známému

Tisknout článek

Tweet