Hot tip

Můj miláček ráže 6,65

12. 10. 2005, autor: prochlapa.cz

Analýza amerického kultu zbraní od dvou respektovaných dánských filmařů mohla být zajímavým pohledem odjinud, ale selhává vinou své nekonzistence a přílišného zjednodušování.

Zbraně tvoří jeden z pilířů americké kultury i společnosti a mnozí Američané k nim mají vztah téměř fetišistický. Těmihle skutečnostmi se tak či onak zaobírala spousta filmů, ranými westerny počínaje a dokumentem Bowling For Columbine inspirovaným střelbou na středních školách určitě nekonče. Ať už byla míra jejich kritičnosti jakákoliv, drtivou většinou šlo o filmy americké. Kritičnost Mého miláčka ráže 6,65 hraničí s nesmiřitelností - a přitom přichází z druhého břehu Atlantiku.

Snímek je dílem dvou dánských režisérů - Thomase Vinterberga a Larse von Triera (zde pouze scénář). Oba do světové kinematografie před lety vdechli nový impuls manifestem filmařské čistoty Dogma 95, ale oba se od něj brzo odvrátili. Trier došel k opačnému extrému, maximální stylizaci filmů jako Tanec v temnotách nebo Dogville, zatímco Vinterberg zůstal stát na půl cesty. Můj miláček je z hlediska příběhu jednou velkou konstrukcí a před kamerou ani nezakrývá svou kulisovitost, ale zároveň pořád příliš spoléhá na konkrétní časoprostorové reálie a nedaří se mu dosáhnout na tak abstraktní významy jako Trierovým posledním režijním počinům.

Časoprostorové reálie tvoří hornické městečko kdesi na jihu USA, v němž žije sirotek a outsider Dick. Ač plamenný pacifista, přijde náhodou k funkční pistoli a s kamarády, kterých má najednou plno, založí tajný spolek majitelů zbraní Dandies. Jeho členové se svými "miláčky" tráví veškerý volný čas, ale zapřisáhli se, že je nikdy nepoužijí v praxi. Jenže kdo s čím zachází...

Většinu výtek Můj miláček odrazí tím, že se jedná o záměr. Ano, ten film má být vykonstruovaný, má působit přehnaně, má zjednodušovat, protože koneckonců jde o metaforu. Některé její aspekty přitom fungují docela dobře - například poukázání na odvěkou propojenost sexu a násilí nebo fakt, že posedlost zbraněmi bývá rysem nevyspělé osobnosti. Ale jedno se pod tvůrčí záměr schovat nedá: Můj miláček je nekonzistentní. Vystaví děj na symbolice a pak sklouzne k naturalismu, záměrně ploché postavy vyplňuje realistickým herectvím, chce vychovávat, ale opájí se sám sebou. Na demonstraci toho, jak se Amerika jeví dvěma Dánům, to stačí. Na výpověď o skutečném stavu věcí nikoliv.

Dear Wendy, Dánsko/Francie/Německo/UK, 2005, 105 min. Režie Thomas Vinterberg, hrají Jamie Bell, Bill Pullman, Michael Angarano, Alison Pill. Premiéra 6. 10. 2005.

0 komentářů

PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK DALŠÍ ČLÁNEK

SDÍLEJ:

Facebook