Michael Clayton

Pokud se podíváte na seznam top tenů různých kritiků za rok 2007 nebo na seznam nominacích na různé ceny, které se teď zrovna udělují, titul Michael Clayton tam najdete docela často. Podle imdb.com je Clayton „nejchytřejší mainstreamový film roku“, který ovšem málokdo viděl. Když už jde ale do našich kin, nevidět ho by byla škoda. Protože Michael Clayton vážně patří k nejlepším filmům, jakéhokoliv roku.

Obsahově by mohl patřit k takovým kouskům jako je třeba Erin Brockovich, které popisují oblíbené hollywoodské téma o jednom správném jednotlivci, který sám dokáže položit do kolen prohnilou obrovskou korporaci sprostě ubližující nevinným obyčejným lidem. Jenže tenhle právnický thriller je ještě víc než o korupci a necitelnosti velkých společností o korupci a kompromisech právě těch jednotlivců.

A konkrétně a nejvíc právě o kompromisech Michaela Claytona, čtyřicátníka unaveného ze všech zklamání, které mu život přinesl místo slibovaných úspěchů. Rozvedený, zadlužený díky hazardu a bratrovi, který položil sen o vlastním baru, neschopný překročit svůj středostavovský původ syna policajta. Patnáct let dělá špinavou práci pro jednu velkou právnickou firmu, aniž by měl šanci se ze svého místa dostat. Jeho flek je nepostradatelný, protože Michael Clayton je takzvaný domovník. Neboli uklízeč. Ne ten rozměrů čističe z Pulp Fiction, ale když je třeba rychle a ne úplně předpisově vyřešit nepříjemný problém, Michael je ten, kterému se ve tři ráno volá. Třeba když důležitý klient autem srazí člověka a ujede. Nebo když elitní právník firmy udělá striptýz a scénu během urovnávání důležitého sporu mezi firmou UNorth a drobnými farmáři, kteří tvrdí, že pesticidy UNorthu kromě škůdců otrávily i je.

Onoho právníka a Claytonova přítele, Arthura Edense, hraje Tom Wilkinson, jako manicky energického muže, který přestal brát prášky, aby ve svém šílenství mohl poprvé najít něco opravdového a podstatného. Proti němu stojí jiný právník, Tilda Swinton, jejíž Karen Crowder je teprve relativně na začátku kariérní cesty v naleštěné betonové džungli dobře placených poradců a tak se bojí neúspěchu, že v ní stres ze selhání vyvolává dávivý reflex a jako žaludeční šťávy rozleptává veškeré její svědomí. Mezi nimi stojí George Clooney jako Clayton, uklízeč problémů, hledající svůj postoj mezi Arthurovým probuzeným svědomím, které připomíná jeho vlastní krizi, a Kareninými radikálními uklízecími metodami, které připomínají svět, v němž se rozhodl žít.

Všichni tři zmínění herci předvádějí své maximum, k fascinující intenzitě jejich postav pomáhá taky chytrý scénář, který se nebojí všechny své hrdiny kompromitovat a dát jim pochopitelné, i když často odsouzeníhodné důvody. Za scénářem stojí Tony Gilroy, muž který naposledy vymýšlet zápletky pro agenta Bournea, a který tentokrát a poprvé stojí taky za režií. A jde mu docela dobře, i když Clayton je evidentně film stojící na svých postavách. Možná proto zápletka malinko ujíždí do žánru méně inteligentních thrillerů, které své myšlenkové nedostatky dohánějí zabijáckou akcí, prostřednictvím postav najatých vrahů, vyčnívajících mezi krizemi každodenních kompromisů.

I jako thriller ale Clayton funguje skvěle. Příběh začíná bombou v autě a teprve pak vysvětluje, jak a proč se tam dostala. Díky nejednoznačným postavám není vždycky jednoduché odhadnout všechny zvraty a díky tlumeným dlouhým záběrům Roberta Elswita (kameraman Syriany, Dobrou noc a hodně štěstí nebo filmů Paula Thomase Andersona) a nervní atmosféře ohrožení, nejistot, únavy a pesimismu napíná, a tím i baví celou dobu. A do toho ještě Gilroy přidává pár záběrů vlastní zvláštní poetické kvality, které dokážou beze slov říct hodně o postavě a jejím rozpoložení. A ještě tu autoritativně hraje i Sydney Pollack, k jehož thrillerům kritizujícím zneužívání moci, jako třeba Tři dny kondora, se Michael Clayton hlásí a navíc se jim i vyrovná. Ano, nevidět tenhle film by byla vážně škoda.

Michael Clayton, USA 2007, 119 minut. Režie Tony Gilroy, hrají George Clooney, Tom Wilkinson, Tilda Swinton, Sydney Pollack, Sean Cullen. Premiéra 17. 1. 2008.

foto: SPI