Kupec benátský

Kupec benátský oficiálně patří mezi Shakespearovy komedie. Ale britský režisér Michael Radford (Pošťák) připomíná, že každá adaptace je zároveň interpretací a svého Kupce vypráví tragičtějším tónem. Klidně může, protože tahle divadelní hra je v podstatě oboje. Tragédií v příběhu židovského lichváře Shylocka, který půjčí svému nepříteli Antoniovi peníze bez úroku, zato s požadavkem, aby za ně ručil librou svého masa. A komedií v příběhu Bassania, který ony půjčené peníze využije na námluvy s duchaplnou a bohatou Portií, jejíž ruku musí vyhrát skrz hádanku a srdce skrz zkoušku věrnosti. Protože byl Shakespeare génius, linie mezi tragikou a komedií není ostrá, ani mezi padouchy a hrdiny. Kupec benátský je plný morální nejednoznačnosti a nelehkých soudů. A proto patří mezi to nejlepší, co alžbětinský dramatik stvořil.

Právě na nejednoznačnost postav se Radford soustředí a dokáže ji podat přehledně, stylově, s pochopením i s ironií. A vyzvat obecenstvo k dialogu. Obsazení herci mu v tom vydatně pomáhají. Především Al Pacino jako Shylock, po právu nejslavnější postava této hry. V šestnáctém století se Shylock hrál jako karikatura žida pro pobavení antisemitů (= většiny diváků), od těch dob se naštěstí jeho interpretace posunula do politicky korektnějších poloh. Pacinův Shylock zůstává nenávistí zaslepeným lichvářem, který, když mu z domu uteče dcera s pokladnicí, víc lituje ztráty peněz než jí. Jenže Radford hned na začátku vysvětluje, že i liberální Benátky tehdy židy zavíraly do ghett a zakazovali jim shromažďovat majetek. To není snaha o omluvu, ale o pochopení. Pacino nezapomíná hrát člověka, který má své důvody. Jako smutná oběť nenávisti a krutosti, která plodí zas jenom nenávist a krutost, bolí Shylock víc.

Zvlášť když i křesťany Radford z Shakespearova textu vyloupl jako nejednoznačné charaktery. Antonio v podobě Jeremy Ironse našel přesně onen splín, který ho definuje a jehož původ Radford našel v Antoniově náklonnosti k mladému Bassaniovi. Náklonnosti nesobecké, podobně ušlechtile se už ale Antonio nedokáže chovat vůči židům, na které s opovržením plive, podobně jako jeho přátelé. Všichni ovšem židy a jejich peníze potřebují, pokud má benátská ekonomika prosperovat... Bassanio, hraný Josephem Fiennesem, taky není jenom tak líbezný, jak na první pohled vypadá. Pro svůj prospěch lehce ohrozí přítelův život i důvěru novomanželky. Jediné ženy dokážou na věci nahlížet v pravém světle, nezaslepené předsudky či sobectvím, dokonce ani láskou – ta jim naopak dovoluje odpouštět.

Kupce benátského kromě několik němých filmů a jedné francouzské verze z 50. let nikdo na plátno nepřevedl, nejspíš kvůli jeho ošemetnému antisemitskému nádechu. Michael Radford ale dokázal, že to, co se dá v této hře najít, si film zaslouží. Zvlášť takový, jaký sám natočil. Jeho snímek sice není zcela vyrovnaný v síle tragédie a komedie a plyne v tempu vyžadující trpělivost. Nicméně je plný působivé vtahující poezie. Nejen v dialozích, ale i v záběrech hrajících si s benátskými stíny jako renesanční obrazy.

The Merchant of Venice, UK/USA/Itálie/Lucembursko 2004, 138 minut. Režie Michael Radford, hrají Al Pacino, Jeremy Irons, Joseph Fiennes, Lynn Collins, Zuleikha Robinson, Kris Marshall, Heather Goldenhersh, Mackenzie Crook. Premiéra 30. 11. 2006.

foto: Blue Sky Film

PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK DALŠÍ ČLÁNEK

SDÍLEJ:

Facebook

Tweet

Poslat známému

Tisknout článek

Tweet