Kolumbijské drogové kartely - mění kokain ve zlato

Drogové kartely tvrdý chleba mají. Zkuste si to představit. Ráno vstanete, šňupnete si na ranní probuzení, nabijete kolt, oblíknete havajskou košili a vyrazíte do práce. Za dvě hodiny těžkého sekání lián v neprůchodné džungli se dostanete na místo, kde se má nacházet skrytá chemická laboratoř. Po půl hodině hledání ji opravdu najdete, abyste vzápětí zjistili, že byla zničena vládními vojáky. No existuje snad drsnější džob?

Kartely ale již nejsou, co bývaly. Už nestačí vymlátit špinavý pajzl na kraji města, abyste z barmana dostali důležité informace. Drogové kartely přešly stejně jako teroristé na systém samostatně operujících buněk, což má hned několik výhod: zlikvidovaná buňka může být lehce nahrazena, veškeré činnosti jsou dobře kontrolovatelné a samotní členové nemají důvěrné informace o celé organizaci. Pravá ruka neví, co dělá levá, ale vše klape jako švýcarské hodinky.

Kartely investují milióny dolarů do budování zabezpečených telekomunikačních sítí, sloužících nejenom k celkové koordinaci všech složek, ale i k odposlouchávání a získávání informací druhé strany.

Vrcholné období prožívaly drogové kartely v 70. - 90. letech, kdy se zrodily čtyři největší: Cali Gentleman, Norte del Valle Cartel, North Coast Cartel a Medelline Cartel. Ty se tahaly v průběhu několika let o dominantní postavení na trhu.

Kartely nesou názvy podle místa své městské základny. Zřejmě nejznámější jsou Cali a Medelline, které si rozdělily zahraniční teritoria. Calli získal New York a USA, na Medelline zbyla Evropa, Florida a Los Angeles. Dříve či později ale musel přijít někdo s ostrými lokty, rozhodnutý podepřít svůj trůn ještě větším množstvím koksu. A tím se nestal nikdo jiný než Pablo Escobar, boss klanu Medelline. Lidmi milován, politiky nenáviděn, získal si pověst latinskoamerického Robina Hooda. Z chudého druhořadého zlodějíčka se vypracoval na narkobarona, který na chudých štědrými dary nešetřil a dokonce jim i umožnil si něco přivydělat - nabízel odměnu za každého zabitého policistu. Kdo by odolal, že?

Escobar se vůbec vyznačoval krvežíznivou povahou. V roce 1976 ho zatkli za pašování kokainu. Po propuštění vyhlásil otevřenou válku celé vládě i konkurenčnímu kartelu Cali a během několika let zemřeli všichni policisté, co ho zatýkali, a skoro 1000 soudců a úředníků po celé zemi. Medellinský kartel vše oplácel mnohonásobně. Jeho "vrcholným" činem bylo vyhození letadla do vzduchu jen kvůli podezření, že v něm sedí informátoři, kteří na něj donášejí.

Kartel Cali, snažící se příliš neporušovat zákon, na Escobarovo běsnění reagoval zřízením trestné jednotky Los Pepes, specializující se na zabíjení Escobarových přátel a známých či získávání důležitých informace pro vládu. Pod zvyšujícím se okolním tlakem nabídl Escobar v roce 1991 příměří a Cali přebral část jeho teritorií. Jelikož se boss obával vydání do USA, souhlasil s uvězněním v zařízení, které si sám postavil. Tento komplex budov je později pojmenován La Catedral, Hotel Escobar či Club Medellin. Překlad a vysvětlení zřejmě není potřeba. La Catedral zahrnoval i fotbalové hřiště, bar, jazz klub, umělý vodopád a teleskop k pozorování města Medellin.

Po protestech široké veřejnosti se však vláda rozhodla Escobara do USA přece jen vydat. Nejvlivnější kolumbijský narkobaron tedy utekl ze svého "vězení" a vládní síly a jednotky US Delta Force jej rok naháněly. Díky speciální technice se nakonec podařilo zaměřit jeho telefon a po krátké honičce skončil velký šéf s kulkou v hlavě. Nyní si už mohli být všichni jistí, že dá pokoj.

Tím končí největší éra velkých organizací a narkobaronů. Se zvyšujícím se tlakem USA je ničen jeden kartel za druhým.

Dnes kolumbijská vláda za velké finanční i armádní podpory vlády americké rozprášila většinu velkých organizací. Úspěch je to ovšem relativní. Obchod přešel do rukou malých a ještě hůře zničitelných sil, kterým nejde už jen o zisk, ale i politickou změnu. Nyní většinu správy nad políčky drobných farmářů, zpracováním koky a jejího exportu ze země převzaly protivládní organizace, operující v těžko přístupné džungli.

Přečtěte si také, jak za časů prohibice terorizovala USA Americko-italská mafie!

Pavel Brožek je student psychologie, který se z dlouhé chvíle vrhl do psaní. Zajímá ho hudba, řeč těla a vliv alkoholu na smyslové vnímání. Jeho motto zní: "Facebook nemám, a vo co de?"

PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK DALŠÍ ČLÁNEK

SDÍLEJ:

Facebook

Tweet

Poslat známému

Tisknout článek

Tweet