„Trochu jiná“ romantická komedie, která je docela průměrná.
I když se snaží zavadit o trochu ostřejší hrany, komedie, která se pod tímhle pěkným novoročním názvem skrývá, je nakonec vlastně docela obyčejně romantická. Ale snaží se tvářit jinak. Snaží se tvářit jako satira na svět celebrit, svět, do nějž se chce hlavní hrdina Sidney Young vetřít, klidně i pomocí prasete, když to splní účel. Sidney je ale nerozhodný – na jednu stranu je pro něj lesk (automaticky) hloupoučkých celebritek návykový jako solárko, na druhou by ten cirkus rád pořádně provětral svým ostrými články, které doufá, že bude psát v New Yorku, v časopisu svého nového bose a starého idolu, role nonšalantně obývané Jeffem Bridgesem. Film sám je taky nerozhodný. Něco jako mužská variace na Ďábel nosí Pradu, akorát trochu uberte hlášek a ďábelsky skvělou Meryl Streep vyměňte za příliš slizkého a příliš snaživého Simona Pegga.
Sidney Young se ve skutečnosti jmenuje Toby Young. Newyorský časák Sharps se ve skutečnosti jmenoval Vanity Fair. Odtud Younga po dvou letech vyhodili. A on o tom napsal populární knížku. Někteří lidi se své šance na slávu nevzdají.
Sidney (i Toby, i Simon) je Brit. Šéfova manželka si roztomile myslí, že v Anglii pořád žijí lidé stejně uhlazení jako v době Jane Austen. Evidentně se nedívá na ty správné seriály. Takže by asi nepoznala, že Sidney na začátku filmu, když je ještě v Londýně, pracuje v kanceláři s Partičkou IT. Ale co. Tenhle film si zase myslí, že se může srovnávat s něčím takovým jako je Sladký život. Akorát působí, že Felliniho mistrovský příspěvek k tématu, jak ztratit opravdové přátele a zůstat odcizený mezi celebritami, nikdy neviděl, jenom si na dvd přečetl popisku.
Něco takového pak klidně lidový humor grotesek zaměňuje za břitký vtip a jednoduchý symbol jako prsten po mrtvé matce za hlubší stránku hrdinovy psýché. Samozřejmě, rom-com není žádný hlubokomyslný žánr, i když se nemůžu zbavit pocitu, že tenhle se trochu přeceňuje, podobně jako Sidney. Obyčejně se po tomhle žánru chce pár základních věcí – romantično, chemie hlavního páru a špetku originality. Jenže nic z toho není tak lehké. Nutit k sobě Simona Pegga a Kirsten Dunst je trochu násilné, takže scény, kde se ti dva ještě nemají rádi, jsou mnohem zábavnější než ty pozdější. Nějaká originalita tu je, díky určité drzosti a ochoty zesměšnit a ponížit hlavního hrdinu. Jenže jenom na povrchu, což vypadá jako rovina, na níž se tu zastavilo všechno. Sidney možná má šanci, aby se nemusel zařadit do davu. Jeho film se sice cuká, ale nakonec si uvědomí, kdo ho platí, a zařadí se do nenáročných žánrovek, kde není těžké uhodnout, co bude dál a jak to skončí.
Naštěstí se tímhle mělkým bahništěm, kterým si Sidney šlape svou slizkou cestičku k pohádkovému štěstí a sebeúctě, hodnotám, na kterých se tu pořád trvá, dá docela příjemně přebrodit díky zábavným vtípkům. Třeba těm, které si doopravdy, občas i se silou Tropické bouře, dělají legraci z nabubřelosti a stupidity showbyznysu, k čemuž se ochotně propůjčily i drsná agentka (herců, ne FBI tentokrát) Gillian Anderson a sexy hvězdička Megan Fox v roli sexy hvězdičky, vedle níž holka od vedle s dobrým srdcem a seriózními literárními ambicemi Kirsten Dunst působí až moc nudně.
How to Lose Friends and Alienate People, UK 2008, 110 minut. Režie Robert B. Weide, hrají Simon Pegg, Kirsten Dunst, Jeff Bridges, Megan Fox, Danny Huston, Gillian Anderson. Premiéra 2. 1. 2009.
foto: Bontonfilm
