Česko žije fotbalem

Bývá nepsaným pravidlem (nebo možná psaným, ale mnou rozhodně nečteným), že úvodník se nějakým způsobem dotýká aktuálního dění, a je celkem jedno, v jaké oblasti. A protentokrát jsem zvolil téma ryze mužské (a to mizivé množství dam, které mu holdují, prominou): zapomeňte tedy na všechny letní povodně a jiné katastrofy, vraždy, hrozby jadernými i nejadernými raketami, pochybné politické výroky a činy na rovině komunální, krajské, celostátní i unijní, na zdražování chleba i piva, i na bláznivé počasí a ještě bláznivější loga veřejnoprávní televize, protože dnes je na pořadu dne fotbal!

A nelze nezačít největším úspěchem, který nesparťanská část naší republiky v evropských pohárech zažila. Upřímně, po zápase v Žilině tomu věřil málokdo. Ale sport je nevyzpytatelný a možné je všechno, i přejít přes hvězdný Ajax. Když se budete ptát, kdo za to může, že Slávie je „tam“, dostanete spoustu rozdílných odpovědí, ale v jednom se vždy shodnou – Vaniak. Těžko říct, kde se na stará kolena nadýchal kouzelné moci, ale dejte dýchnout i ostatním! Klobouk dolů před tím výkonem, ale i třebas takový Peter Schmeichel zrál jako víno. Kdyby podobnou tendenci měl i Petr Čech, tak titul mistrů světa v roce 2022 je náš...

Nebyl to pochopitelně jen brankář, ale celý tým ukázal, že v české kotlině se fotbal umí. A fanoušci dokázali, že fotbal chtějí. I dnes se bude Strahov topit v rudé a bílé, a na podzim jistě ještě dvakrát. A kdo ví, jestli roky slibovaný a dnes již skutečně stavěný slávistický svatostánek nebude mít na jaře premiéru i v evropských pohárech. Tak jako tak, dnes večer vstoupí Slavia do Ligy mistrů a my budeme fandit a doufat, že nejen neudělá ostudu a předvede kvalitní fotbal, ale také získá nějaké body – jak pro sebe v tabulce skupiny H, tak pro celý český fotbal v koeficientu národních soutěží...

Vedle dalších 15 mužstev první ligy (včetně navrátivších se týmů Bohemians a Žižkova, jejichž hra zatím bohužel ukazuje, odkud přišly) se český fotbalový fanda zajímal především o výkon reprezentačního mužstva. A nebyli zklamáni ti, kteří již měsíce tvrdí, že nadešel čas pro změnu trenéra. I „vítězný debakl“ v San Marinu totiž potvrdil, že repre strádá, chřadne a ztrácí jiskru. A když s tím pan Brückner neumí nic moc udělat, patrně by měl jít zas o dům dál... Naštěstí pro něj i celou reprezentaci byl tento zápas odčiněn proti Irům a „rekonstrukce“ národního týme se může odložit. Ale na jak dlouho?

Ani vteřinu by však se změnami neměli zahálet v Liberci! Jenže, kde je chyba? Kádr je nabitý podobně jako v minulých ročnících, kdy tým končíval na pohárových stupních, ani realizační tým se příliš nezměnil... Až na jednu výjimku – hlavní trenér. Michal Zach toho od svého bývalého šéfa očividně příliš neodkoukal. Je on tou změnou, kterou je třeba udělat? Možná, možná ne. Ale probůh, dělejte něco!

A co říci závěrem? Rozepisovat se snad o hajlujícím Horváthovi (on to tak jistě nemyslel, to mu jen před xenofobní částí sparťanských fanoušků ujela pravá ruka – dvakrát...) či „regulérním bláznovi“ Řepkovi? Ale kdepak... Copak si za podobné věci vůbec zaslouží, aby se o nich psalo?