Z toho, co jsem letos zatím viděla, se americké filmy ještě nijak zvlášť neukázaly, kromě pár velmi zábavných blockbusterů typu Avatar. V Evropě se ale letos urodily nějaké strhující snímky a na přelomu roku začaly chodit konečně i do našich kin. Tak je na čase si je představit. Čas od času se mi totiž líbí nechat se popadnout nějakým silným dramatem a nechat se jím pořádně proplesknout.
Michael Haneke je na to ideální filmař, protože s divákem takhle hrubě zachází vždycky. Haneke je ten, kdo s námi i jednou šťastnou rodinkou na prázdninách hrál brutální Funny Games, ten, který nechal Pianistku, aby si masochisticky řezala své pohlavní orgány. Bílá stuha je taky vlastně brutální a krutý film, ale jiným způsobem. Obdivuhodným způsobem. Takovým, který jistě nejen mě nutí, abych celý jeho skvělý očistec podstoupila znovu.
Bílá stuha je film, jaký už se dneska netočí a tím nemyslím na to, že je černobílý a má přes dvě hodiny. Jde o tu atmosféru, která vás pomalu vtahuje do sebe. O ten dokonalý, vytříbený obraz, kvůli kterému se nemůžu dočkat, až film uvidím znovu a na plátně. Všechno je dokonale detailní a dokonale strohé, což je slovo, které nejlíp vystihuje nejenom film, ale i svět vesnice kdesi v Německu ne moc dlouho před první světovou válkou. Tam se začnou dít podivné a krutě nehezké věci místním dětem a nejen jim.
Kdo za tím stojí, je stejně důležitá otázka, jako proč to dělá, a bude stejně nenápadně zodpovězená. Haneke neuráží svůj ani náš intelekt tím, že by nám něco polopaticky předžvýkával a cpal do nás nějaká morální poučení. Morálka se tu sice káže často, ovšem z úst sebedůležitých dospělých, kteří si nechávají líbat pěst a uvazují zlobivým dětem bílou stuhu, aby jim prý připomínala jejich nevinnost.
O Bílé stuze se často píše, že pojednává o kořenech nacismu, ale na to bych její záběr omezovala. Tohle je hořká a kritická ukázka nejen kořenů nacismu, ale i kořenů zla a násilí vůbec. Dost působivá ukázka. Bílá stuha je prostě něco, co byste neměli zbaběle minout. Vrchol od Hanekeho a vrchol letošního nejen evropského filmu. Přesně tak, jak říká její vítězství v Cannes, na Evropských filmových cenách a jestli mají filmoví akademici nějaký rozum, tak brzo bude i Zlatý globus a Oscar.
co mě dostalo:
silné téma
jak mě film vtáhl a nepustil
kamera, kvůli které se film musí vidět v kině
motiv políbené pěsti, který je i na plakátu
co mě štvalo:
moc dětských postav, ve kterých jsem se špatně orientovala
že na festivalu ve Varech film pouštěli jenom z dvd
Hodnocení: 100 %
Das weisse Band - Eine kleine Kindergeschichte, Něm./Rak./Fr./It. 2009, 144 minut. Režie Michael Haneke, hrají Christian Friedel, Leonie Benesch, Ulrich Tukur, Ursina Lardi, Fion Mutert, Michael Kranz. Premiéra: 14. 1. 2010.
Aneta K. je studentkou FAMU a kromě filmů rozumí sexu, mejdanům a kvalitnímu alkoholu. Má zkrátka dokonalý přehled a její postřehy ze světa stříbrného plátna jsou vším, jen ne trapnou kulturní rubrikou!
podle fotek to moc nevypadá ale třeba to může bejt dobrý uvidíme!
Pro mnoho ženských jsou usměvavé tvářičky Willa Smitha sk...
Zatím je nejbohatším zpěvákem sir Paul McCartney, nicméně...
Lukáš Konečný je fenomenální boxer, který se stal jako pr...
Dravé SUV od Citroënu dorazilo na český trh. Pod kapotou má jeden ze tří motorů, v nabídce je jak...
V novém iMOTORu se podívejte na test Range Roveru Evoque a přečtěte si o BMW M135i.
Darujte nádhernou kytici, luxusní čokoládu, kvalitní víno, koš plný delikates či lahodný dort.
All inclusive 8-mi denní dovolená ve 4 hvězdičkovém hotelu v Marsa Alam. Od Cestuj.cz navíc zdarm...