Hot tip

Bílá stuha - recenze

03. 01. 2010, autor: Jarda Sauer

Brutálně fascinující příběh o tom, kde se v malých milých dětech bere zlo a touha ubližovat, patří mezi nejlepší filmy roku a vyhrává jednu cenu za druhou. Jestli nevěříte, polibte mi pěst!

Z toho, co jsem letos zatím viděla, se americké filmy ještě nijak zvlášť neukázaly, kromě pár velmi zábavných blockbusterů typu Avatar. V Evropě se ale letos urodily nějaké strhující snímky a na přelomu roku začaly chodit konečně i do našich kin. Tak je na čase si je představit. Čas od času se mi totiž líbí nechat se popadnout nějakým silným dramatem a nechat se jím pořádně proplesknout.

Michael Haneke je na to ideální filmař, protože s divákem takhle hrubě zachází vždycky. Haneke je ten, kdo s námi i jednou šťastnou rodinkou na prázdninách hrál brutální Funny Games, ten, který nechal Pianistku, aby si masochisticky řezala své pohlavní orgány. Bílá stuha je taky vlastně brutální a krutý film, ale jiným způsobem. Obdivuhodným způsobem. Takovým, který jistě nejen mě nutí, abych celý jeho skvělý očistec podstoupila znovu.

Bílá stuha je film, jaký už se dneska netočí a tím nemyslím na to, že je černobílý a má přes dvě hodiny. Jde o tu atmosféru, která vás pomalu vtahuje do sebe. O ten dokonalý, vytříbený obraz, kvůli kterému se nemůžu dočkat, až film uvidím znovu a na plátně. Všechno je dokonale detailní a dokonale strohé, což je slovo, které nejlíp vystihuje nejenom film, ale i svět vesnice kdesi v Německu ne moc dlouho před první světovou válkou. Tam se začnou dít podivné a krutě nehezké věci místním dětem a nejen jim.

Kdo za tím stojí, je stejně důležitá otázka, jako proč to dělá, a bude stejně nenápadně zodpovězená. Haneke neuráží svůj ani náš intelekt tím, že by nám něco polopaticky předžvýkával a cpal do nás nějaká morální poučení. Morálka se tu sice káže často, ovšem z úst sebedůležitých dospělých, kteří si nechávají líbat pěst a uvazují zlobivým dětem bílou stuhu, aby jim prý připomínala jejich nevinnost.

O Bílé stuze se často píše, že pojednává o kořenech nacismu, ale na to bych její záběr omezovala. Tohle je hořká a kritická ukázka nejen kořenů nacismu, ale i kořenů zla a násilí vůbec. Dost působivá ukázka. Bílá stuha je prostě něco, co byste neměli zbaběle minout. Vrchol od Hanekeho a vrchol letošního nejen evropského filmu. Přesně tak, jak říká její vítězství v Cannes, na Evropských filmových cenách a jestli mají filmoví akademici nějaký rozum, tak brzo bude i Zlatý globus a Oscar.

Bílá stuha - recenze

Zobrazit fotogalerii

6 fotografií

co mě dostalo:

silné téma

jak mě film vtáhl a nepustil

kamera, kvůli které se film musí vidět v kině

motiv políbené pěsti, který je i na plakátu

co mě štvalo:

moc dětských postav, ve kterých jsem se špatně orientovala

že na festivalu ve Varech film pouštěli jenom z dvd

Hodnocení: 100 %

Das weisse Band - Eine kleine Kindergeschichte, Něm./Rak./Fr./It. 2009, 144 minut. Režie Michael Haneke, hrají Christian Friedel, Leonie Benesch, Ulrich Tukur, Ursina Lardi, Fion Mutert, Michael Kranz. Premiéra: 14. 1. 2010.

Aneta K. je studentkou FAMU a kromě filmů rozumí sexu, mejdanům a kvalitnímu alkoholu. Má zkrátka dokonalý přehled a její postřehy ze světa stříbrného plátna jsou vším, jen ne trapnou kulturní rubrikou!