Aktivní olovo - 8. část

Pokud si chcete připomenout předchozí díl, čtěte Aktivní olovo - 7. část!

Dům Balchových září úhlednou neposkvrněností. Kdyby byla panenka Marie architektkou maloměstských řadovek, navrhovala by přesně takové baráky. Čtvrť  je čistá a tichá; každé smetí pohozené na chodník tu musí vydat ránu jako upuštěná kovadlina. Otevřu si vrátka a hodím sebou do záhonu růží.

Teprve s nosem v hlíně, taseným AMT Hardballerem v pravačce a trny zabodanými v obličeji si vzpomenu, že rodiče Emílie Balchové mají stejné černé SUV jako plukovník Rotblat. Vstanu a očistím si kolena. Záhon vypadá, jako kdyby se v něm vyválela parta chuligánských slonů.

Doufej, že maminka Emílie Balchové svou zahradu ve skrytu duše nenávidí, poznamená Pauling. Je to po dvanácti hodinách poprvé, co promluvil. Od chvíle, kdy jsem mu sdělil, že se z něj po smrti stal počítačový program, se zahalil do zádumčivého mlčení.

Zaváhám. Psychologie maminek není moje silná stránka. Na tréninkovém kurzu speciálních jednotek jsme ji moc neprobírali. Je to pravděpodobné?

Ne.

Zvednu z cestičky kytici, vystoupám na verandu a stisknu zvonek. Dveře se rozletí, jako by za nimi explodoval tříštivý granát.

Emílie Balchová už nevypadá jako rockerka. Má na sobě světle modrý svetr, krátkou skládanou sukni a bílé podkolenky. Vlasy rozdělené do copů a na obličeji žádný make-up. Ironií je, že by ho právě teď docela potřebovala: pod okem má obrovskou žlutočernou modřinu.

Přeměří si mě. "No vidíš, že to jde - jakej seš najednou sekáč."

Mám na sobě černý oblek od Hugo Bosse a úzkou černou kravatu. Připadám si jako funebrák.

Emílie zúží oči. "Proč máš v obličeji ty trny?"

"Místo piercingu. Abych zapadl mezi vaši generaci."

Emílie pohoršeně mlaskne, stoupne si na špičky a odbodlinuje mě. Místo poděkování jí vrazím pomačkanou kytici.

"Vypadá, jako kdybys ji vyrval někomu z tlamy. Asi zuřivýmu skleníku," pochválí mě. (Nebo ne? Mám konstantní problémy s rozlišováním konverzačních nuancí.) "Tak pojď. Rodiče už se nemůžou dočkat."

To zní výhružně.

"Neměl jsem jim dle daného sociálního protokolu také něco přinést?" napadne mě.

"Měl, no," zubí se Emílie. "Ty nic nemáš? To bude hlína!"

Otec na mě čeká v obývací pokoji - když vstoupím, zvedne se z křesla a odloží dýmku. Pleš, brýle se zlatou obroučkou, rozečtené Diachronní exegetické metody a rty stažené do tenké úsečky. Matka vyběhne z kuchyně: čerstvá trvalá, rozzářený úsměv, chladný pohled. Oba jsou ramenatí a hřmotní. Modřinu pod Emíliiným okem může mít na svědomí jeden jak druhý.

"Pan Dawes?" Otec mi podá ruku.

Pan Dawes?

To asi budeš ty.

"To asi budu já," nabídnu svou dlaň. Otec ji pořádně zmáčkne - a pak mi pohlédne do očí a zmáčkne ještě víc. Cuknou mi koutky úst. Známý macho test stiskem ruky. Chudák tatík nemá ponětí, kolikrát to na mě v armádě různí testosteronoví zoufalci zkoušeli.

Ani nezapínám implantáty. Jenom trochu přitlačím.

Křupne to. Otcův pohled zeskelnatí. "Dovolte mi verbalizovat mou euforii z našeho setkání," pumpuju mu zhadrovatělou paží.

"A-ano. Jistě." Jeho tvář šedne.

"Pravděpodobně ani nedokážu adekvátně formulovat, jak eumoiricky se cítím z toho, že se konečně setkávám s užším mikrosociálním okruhem mé snoubenky slečny Balchové."

"Uh-huh."

Otcova ruka měkne a taje, až mám dojem, že mi každou chvíli proteče mezi prsty jako pudink. Raději ji pustím. Otec tu bezvládnou modrobílou věc rychle schová za zády, jako by se bál, že po ní zase chňapu. "A tohle je Emíliina mamka," ukáže hlavou.

Ženám ruce samozřejmě nedrtím - naopak, jemně mamčinu paži uchopím a galantně políbím. "Musím říct, madam, že s ohledem na váš pokročilý věk a nadměrné množství podkožního tuku nepůsobíte ani zdaleka tak esteticky odpuzujícím dojmem, jak by člověk očekával," vyseknu poklonu.

Mamce ztuhnou rysy. "Jak milé." Emílie se dusí smíchy.

"Současně bych také rád vyslovil omluvu za to, že jsem do vašeho příbytku netransportoval žádný společensky přijatelný dar, jímž bych apeloval na vaše nižší materialistické pudy a otupil tak eventuální antipatie, které ke mně s nejvyšší pravděpodobností cítíte."

"Antipatie? K vám? Jak jste na to přišel?" Úsměv: ještě zářivější. Pohled: studený jak vorvaní krev.

"He he," vyjádří se má snoubenka. Očividně si to užívá.

"Emílie." Oslovení zazní jako svištivý rozmach břitvou. "Pojď mi pomoct do kuchyně s talíři, drahoušku." Ke mně, opět s rozzářeným úsměvem: "Sekaná bude za chvíli."

"To je pro mě bez problémů akceptovatelné, paní Balchová."

Ukáže se, že chvíle v jejím světě znamená deset minut. Strávím je důkladnou prohlídkou náboženských výjevů rozvěšených po stěnách. Otec dělá, že čte Diachronní exegetické metody, a přitom mě pozoruje přes horní okraj brýlí. Za celou dobu nikdo z nás nepromluví ani slovo.

Tak trochu dusno, co? odkašle si Pauling.

Ani ne, rozhlédnu se. Klimatizace zde funguje dle přijatelných atributivních parametrů.

Pauling zafuní. Člověče, ty máš v sobě asi tolik empatie jako Patagonský šelf.

Moje dotčená odpověď je utnuta nástupem sekané.

Okamžitě zasednu a začnu se ládovat: nic vám u matky nenažene body víc, než když se koříte jejímu kulinářskému umění. (A pak že nemám žádnou empatii.) "Tento pokrm je překvapivě nutričně velmi hodnotný," obrátím se k paní domu s poklonou - a teprve v té chvíli zjistím, že nikdo kromě mě ještě nejí. Rodiče sedí se sepnutými dlaněmi a dívají se na mě.

"Co kdyby dnes modlitbu přednesl náš... host?" Otec to slovo převaluje na jazyku, jako kdyby cucal kočičí bolák s extra příchutí hnisu.

"Milerád," sepnu také ruce. "Milý Ježíšku! Děkujeme ti za to, že coby fiktivní figura vnášíš do našich životu tolik zábavy a pseudohistorických faktoidů, jakož i za to, že pro duševně slabší jedince představuješ přijatelně kýčovitou ikonu, pomocí níž se dokáží vyrovnat s chaosem a nesmyslností našeho světa. Ámen." Opět se pustím do sekané.

Rodiče na mě strnule zírají. Otci zacuká oko.

Nejsem Patagonský šelf, takže mi to dojde skoro okamžitě: čekají na další pochvalný potravinový komentář. Naštěstí mám šarmantních poznámek v zásobě dostatek. Přesněji řečeno ještě dvě. "Jedná se o proteinově velmi výživný materiál!" zahuhlám s plnými ústy tu vřelejší.

"Zdá se, že se domníváte, že zde něčeho dosáhnete triviálními lichotkami," ucedí otec.

"Lichotek není nikdy dost," přikývnu. "Pro primitivní ženský mozek představují jeden z významných generátorů serotoninu."

Emílie vyprskne do ubrousku.

"Primiti-?" ozve se matka.

"Tak to by stačilo!" třískne otec vidličkou. "Emílie - do svého pokoje! My si to tady s panem Dawesem vyříkáme!"

Kuckající Emílie odkluše do prvního patra. Otec se na mě obrátí. Jeho oči vypadají za skly brýlí jako černá jezerní voda pod tlustou vrstvou ledu.

"Víte, pane Dawesi, my jsme moderní rodiče," prohlásí. "Dopřáváme našemu potomkovi značnou volnost: může být venku až do jedenácté hodiny večerní - pokud nahlásí konkrétní místo, jména zúčastněných přátel a podrobný časový harmonogram -, může se přátelit s kým chce - pokud  jí ho na základě rešerší schválíme -, může studovat obor, jaký si sama vybrala - pokud nám učitelé při osobních schůzkách přesvědčivě dokážou, že učivo i jejich osobní postoje nejsou v rozporu se základními křesťanskými hodnotami. Nevěříme v restriktivní výchovu. Dokonce i když nám naše dcera oznámila, že se zasnoubila, byla naše první reakce až absurdně vstřícná: dobře, pozvi svého mládence k nám večeři. Chceme ho poznat."

"To byla vaše první reakce, hm?" vybaví se mi Emíliin monokl.

"Je to možná šokující, ano. Ale my už jsme takoví. Laskaví, přímí, otevření. Věříme ve zcela upřímnou komunikaci. A proto vám nyní, pane Dawesi, zcela upřímně sdělujeme, že se nám nelíbíte."

"Vůbec se nám nelíbíte," přidá se matka.

"Nelíbí se nám vaše chování, nelíbí se nám váš věk, nelíbí se nám hodnoty, které nevyznáváte, nelíbí se nám vaše povolání."

"Vždyť jste se mě ani nezeptali, kde pracuju."

"Pravda," uzná otec. "Omlouváme se. Kde pracujete?"

"Jsem PR ředitel firmy zabývající se distribucí mražených výrobků."

"Ne, to se nám nelíbí."

"Vůbec se nám to nelíbí," potvrdí matka.

"A z těchto důvodů bychom vám rádi oznámili, že váš vztah s naší Emílií tímto s okamžitou platností končí."

Zvažuju, jestli jim mám říct, že to s tím snoubencem je jen habaďůra. Bohužel tu není Emílie, abych mohl požádat o svolení prozradit pravdu. Je to její hra, ne moje; nemám oprávnění ji ukončit. "A neměla by se k tomu vyjádřit také slečna Balch-"

"Ne," řekne otec. "Neměla. Její názor není za daných okolností podstatný."

"Není vůbec podstatný," přikývne matka.

"A takový to byl zábavný rodinný večer," řeknu.

"Inu, na tom se asi neshodneme. Každopádně si myslím, že vše podstatné už bylo řečeno, takže nic nebrání vašemu neprodlenému odchodu."

"Ubezpečuji vás, že plně respektuji vaše teritoriální nároky," odložím příbor, "ale potřeboval bych ještě se slečnou Balchovou něco probra-"

"Promiňte, ale to nás absolutně nezajímá." Otec ukáže ukazovákem na dveře. "Prosím, opusťte okamžitě tento dům."

Chytnu ten prst a s křupnutím ho zlomím.

Otec zavřeští a spadne ze židle. Matka zaječí a pro změnu ze židle vyskočí.

Natáhnu jí pěstí takovou, až kecne zpátky a překlopí se i s židlí na zem.

Rodinný večer se právě stal o dost zábavnějším.

Otřu si ústa do ubrousku a vstanu.

----------

Obejdu stůl. Otec se hrabe na nohy.

Jediným dupnutím mu proměním kolenní kloub v mazlavou kaši. Vykvikne. Mamka se pokouší překulit a dostat na všechny čtyři - vypadá jako velryba vyvržená na pláž. Zapřu jí botu mezi lopatky a jediným trhnutím zlomím ruku v rameni. Velryby nemají co chodit po čtyřech. Dnes večer žádná evoluce.

S vytím se válejí po koberci. Rozkročím se nad nimi a upravím si kravatu.

"A teď poslouchejte, vy dvě svině," řeknu. "Emílie si od teď bude dělat co chce, s kým chce a do kolika hodin chce. Nějaké námitky?"

Otec sténá. Matka kňučí do kobercového vlasu.

"NĚJAKÉ NÁMITKY?" šlápnu do té měkké čvachtaniny, která byla ještě před několika sekundami funkčním kolenem.

"Ne!" vyvřískne otec. "Nemáme žádné námitky!"

"Vůbec žádné!" sekunduje matka.

To je uspokojivé. Nicméně nesmím zapomenout na tu nejdůležitější věc:

"A jestli," řeknu, "se na ni ještě jednou opovážíte vztáhnout ruku, přijdu a vyrobím z vašich lebek mušle do pánských pisoárů. Jasné?"

Neodpoví, ale vím, že rozuměli.

"To samozřejmě platí i pro eventualitu, že byste snad teď chtěli volat policii," doplním puntičkářsky.

Do prvního patra stoupám pomalu a důstojně.

Nemyslíš, že tohle už jsi trochu přehnal? promluví Pauling.

Nemohu si dovolit, aby byla slečna Balchová při své práci rozptylována tzv. výchovou a podobnými banalitami, pokrčím rameny. Nějak jsem je zastrašit musel.

Zastrašit? Takže tu část o lebečních pisoárech jsi nemyslel vážně?

Proč by ne?

----------

Lampička na nočním stolku září měkkým žlutorudým svitem. Má tvar otvírajícího se vetřelčího vejce. Stěny pokoje jsou pokryté plakáty prastarých skupin: Stooges, Ramones, The Clash, Sex Pistols, Dead Kennedys; kožené obličeje punkových dinosaurů jsou přelepené obrovskou plachtou papíru, na níž je něco, co vypadá jako schéma hyperprostorového kosmického motoru. Toaletka je pohřbená pod takovou hromadou šminek, že připomíná spíš skládku toxického odpadu, na posteli se válí odrbaný plyšový Himmler. Emílie pochoduje zutá po posteli a s vyplazeným jazykem zanáší do raketového blueprintu barevnými fixkami další součástky.

"Co to je?" ukážu na to.

"Jé, ty už seš tady!" otočí se. "Tak co, jak sis pokecal s našima?"

"Bylo to...," hledám správné slovo, "... edukativní."

Pobaveně zachrochtá. "Pro tebe nebo pro ně?"

"Doufám, že pro obě strany. Co to je?" zopakuju otázku.

"Plán našeho útoku."

Zaostřím na plachtu. Výrazy jako virální spoušť, branding morbidity, syntagmatické vztahy, parazitní guerilla marketing, důraz na ilokuční akt nebo teorie středního rozsahu!!! mi nic neříkají.

"Ale jako první to první," posadí se Emílie se skříženýma nohama.

"A co je první?"

"Zjistils, co znamená 'aktivní olovo'?"

"Ne," přiznám. "A vy?"

"Taky ne. Získal jsi aspoň za tu dobu, co jsme se neviděli, nějakou stopu, kdo najal Kardegiánce?"

"Jsem si poměrně jistý, že to nebyla armáda," vybaví se mi výraz plukovníka Rotblata před tím, než mě jeho podřízení chtěli rozřezat rozbrušovačkou. "Reakce zainteresovaných vojenských kruhů na současné události byla... intuitivně chaotická."

"Bezva. Takže je můžeme škrtnout. Stejně jako rákosníky. Ti na tebe Kardegiánce taky neposlali."

"Mluvila jste s nimi?"

"Mluvila jsem s nimi."

"A co říkali?"

"Volala jsem přímo do NNPOOVPu. Neziskový nadace pro občanský osidlování vzdálenejch planet," upřesní s pohledem na můj obličej. "Odtamtud celej ten jakože spontánní cirkus říděj. Nechala jsem se přepojit do oddělení aktivních opatření a vydávala jsem se za sekretářku z jejich vlastní detašovaný kanceláře propagandy a ideologie. Naštěstí jsem čirou náhodou znala jejich dnešní kódy. Zeptala jsem se, jestli tam na tebe mají aktivní složku. Řekli, že na tebe vedou pouze pasivní monitorovací spis, ale že vlastně, když už o tom takhle spolu mluvíme, nechápou, proč nemají někoho jako jsi ty operativně rozpracovanýho, a že když jsem je na to takhle upozornila, mění ti okamžitě status na primární terč. Zeptala jsem se, jestli na tebe NNPOOVP náhodou nenajala externí kontraktory, a oni řekli, že podle záznamů ve tvý složce ne, ale že teď, když jsi primární cíl, to vlastně vůbec není špatnej nápad. Pro sichr jsem se zeptala, jestli tam teda fakt nemají žádný záznam, že na tebe objednali Kardegiánce, a oni potvrdili, že určitě ne, ale že mám pravdu, že Kardegiánci by na takovou akci byli asi nejlepší, a že je neprodleně kontaktujou a že mi moc děkujou za iniciativu."

Naslouchám s nehybnou tváří. "Takže rákosníci na mě Kardegináce neposlali."

"Přesně tak."

"Do dneška."

Emílie trochu zrůžoví. "Přesně tak."

"Čili je tu nyní eventualita, že po mně kromě skupiny Kardegiánců, o nichž stále netuším, kdo je najmul, půjde ještě jeden kardegiánský tým?"

"U kterýho ale budeš vědět, že ho najmuli rákosníci."

"To," pohlédnu na ni, "je vážně úleva."

"Dobře, já vím: podělala jsem to. Omlouvám se, oukej?" Emílie rudne čím dál víc. Na čele se objeví drobné kapky potu. "Mohli bysme se teď místo toho zabejvat věcma, který se mi dneska podařilo nezmrvit?" Utře si nos. "Prosím?"

"Jistě, slečno Balchová," souhlasím.

"Tak za prvý se mi podařilo zjistit, která firma stojí za mediální kampaní proti tobě."

"Skvěle. Která?"

"Jmenuje se Unilaterální pojetí a. s. a to, že ji známe, je nám absolutně na prd."

"Jak to?"

"Je to jednorázově vytvořená PR společnost, jejíž vlastnická struktura je tvořená nezaknihovanejma akciema na doručitele. Čili se absolutně nedá dohledat, kdo je majitelem. To ale stejně není důležitý - protože všechno naznačuje, že je to dceřiná společnost některýho z velkejch komunikačních holdingů, která pracuje na zakázku."

"Chcete říct, že kromě Kardegiánců si na mě někdo najal i mediální experty - a já nemám žádnou možnost zjistit, kdo to byl?"

"Chápavej klučina. Přesně to chci říct."

"Máte jejich adresu? Možná by se s mou osobou o některé informace přece jen podělili, kdybych je navštívil. Při personálním kontaktu bývám poměrně přesvědčivý." Staré dobré mučení pájkou a kombinačkami pořád nevyšlo z módy.

"Jenom pé ó box. Odhadla bych, že jsou nakvartýrovaný v některým z těch miliónů anonymních kanclů k pronájmu, co jsou v centru - tak se to obvykle dělá. Tam je můžem klidně hledat pár století. Ale dobrá zpráva je, že je hledat nepotřebujem. Protože my máme plán." Emílie ukáže na plachtu. "Ta-dá."

Dám plachtě druhou šanci, ale syntagmatické vztahy a ilokuční akt se stále nezměnily ve srozumitelné výrazy. "Obávám se, slečno Balchová, že k tomu budu potřebovat uživatelsky extrémně přívětivý manuál."

"Tohle je totální komunikační model." Emíliin okousaný, černě nalakovaný nehet se zapíchne do papíru. "Agresivní komplexní komunikát, operující na poli terciárních a kvadrátních médií vertikálním i diagonálním způsobem, využívající diverzifikované kanály a kombinující zakázané marketingové strategie se strategicky demagogickým porušováním Griecových kooperačních maxim."

Konečně vím, jak se asi lidi cítí, když na ně mluvím.

"Pokud si to převedu prosté laičštiny," těkám očima po nákresu, "rozumím tomu dobře, že se chystáte mediálním kobercovým náletem změnit negativní mínění veřejnosti o mé osobě?"

"Hezky řečeno. Absolutně ne," přikývne. "Teda jako jo, plánuju mediální kobercovej nálet, to jsi vystihl prima. Ale rozhodně nehodlám plejtvat plejtvákama na něco tak nesmyslnýho jako změna tvýho negativního image."

Nadzdvihnu obočí.

"Bobši, ti lidi, co proti tobě vedou kampaň, nejsou žádný hýkající troglodyti, co o sebe tlučou půlkama kokosovejch ořechů. Jsou to sofistikovaný frajeři. Vytuněný bouráci. Ti tu oprátku upletli fakt důkladně. Nenechali jediný slabý místo. V týhle chvíli je zhola nemožný změnit názor, kterej na tebe široký masy mají. Ti šikulové uvolnili lavinu, která se valí dolů a kterou už nikdo nezastaví - dokonce myslím, že by to nesvedli ani oni sami, kdyby náhodou chtěli. Je zbytečný všem teď začít tvrdit, že jsi pouhá oběť bůhvíjakýho spiknutí, obyčejnej vojcl, kterej akorát dělá to jediný, co umí, aby přežil. Můžeš stát na svahu a vykřikovat, co chceš: tu lavinu, co se na tebe řítí, nezastavíš. Říkat lidem pravdu nemá smysl."

"Skvěle. A co tedy budeme lidem říkat?"

"No pochopitelně to samý, co naši protihráči. Že jsi šílenej masovej vrah, říčná maniakální bestie a superpsychopatickej ultrazvrhlík."

"Roztomilé. Nicméně nechápu, jak nám to pomů-"

"Hele, jak jsem řekla - tihle hošani jsou sofistikovaný. Naštěstí natolik sofistikovaný, že zapomněli na tu úplně základní poučku: neexistuje nic jako negativní popularita. Čili my, místo abysme se pokoušeli tu lavinu zastavit, na ni naskočíme."

Nechci, aby mě zase přerušila, takže řeknu jediné slovo: "Jak?"

"Víš, kdo to byl Jack Rozparovač?"

"Jistě."

"Charles Manson?"

"Pochopitelně."

"Hannibal Lecter?"

"Samozřejmě, ale o co vám jd-"

"A co Frank Foley?"

Zamyslím se. "Ne. To mi nic -"

"Voilá, hraboši: jak to, že Jacka, Charlieho a Thomasem Harrisem totálně vycucanýho Hannibala znáš, přestože jejich společnej bodycount nepřesáhnul vysrabený dvě stovky - a Franka Foleyho, tajnýho agenta MI6, kterej za druhý světový války zachránil přes deset tisíc lidí, ne?"

"No asi proto -"

Zase mě nenechá domluvit. "Asi proto, že publikum vždycky víc zajímaj psychoušové než hrdinové. Jasně že se lidem hnusej - ale zároveň je morbidně přitahujou. Opovrhujou jima a současně je fascinujou. Což pro nás znamená?"

Pomalu se v tom začínám orientovat. "Vysokou čtenost a sledovanost?"

"Bi-sexuální-ngo! A to je náš trumf. Zaručenej trhák. Titulkovej elektromagnet, bourač sledovanosti. Což novináři - a hlavně prodejci reklamního času a prostoru v konkrétních médiích - moc dobře věděj. Budou nám zobat z ruky."

"Zobat? Jaké proso jim nabídneme?"

"To jediný, který náš soupeři ve svejch pytlích nemá - informace přímo od zdroje. Od tebe."

Prokřupu si klouby. "A to nám pomůže jak?"

"Převezmeme aktivitu. Ovládneme mediální kanály. Od teď budeme nastolovat témata my - a jak určitě i jako naprostej laik víš, kdo ovládá agenda setting, je Elvis. Uzavřeme exkluzivní smlouvy. Rozhovory, focení, merchandising. Už nebudeš štvanec a uprchlík. Lidi tě nebudou pronásledovat na ulici - a pokud jo, tak jenom proto, abys jim věnoval autogram." Emílie se na mě usměje a já si všimnu, že má moc hezký úsměv. "Uděláme z tebe nedotknutelnou osobu. Uděláme z tebe celebritu."

Poškrábu se na nose. "Víte, slečno Balchová, to je jistě velmi atraktivní koncepce, ale vzhledem k mým poněkud nedostačivým vyjadřovacím schopnostem a de facto neexistujícímu kouzlu osobnosti jsem pro tuto roli pravděpodobně ten nejméně vhodný člověk v celém Oparu."

"Co to plácáš, sokolíku? Ty máš šarmu, že bys s ním mohl zavézt Panamskej průplav! Navíc - jakej seš ve skutečnosti, přece vůbec není důležitý! Podstatnej je mediální obraz, komprende? Rozhodující je, jak tvý slova a činy prodáme masám - a od toho jsem tu já. Strach neměj, mladý padawane. Síla a Emílie Balchová budou s tebou."

Zadívám se z okna. Soumrak se rozlévá po obloze jako sépiová skvrna; zářivé denní barvy  na střechách a plotech umírají v posledních hrdinských záškubech. Otočím se k Emílii: "Dobře. Přesvědčila jste mě. Jaký bude náš první krok?"

Ukáže do centra nákresu, do tlustě začerveněného středu pavučiny, kde se sbíhají všechna vlákna. "První impuls musí být nejmasivnější, pane Spocku. Znáš baronku Berthu von Sutterovou?"

"Ne."

"Fuj. Ignorante. Uvádí nejznámější talk show v Oparu. Miliardy diváků na každé planetě. Bezkonkurenčně nejvlivnější televizní pořad. Fialovej hnus v krajkovanejch kytičkách. Vážně jsi ji nikdy neviděl?"

"Ne."

"Ono to je možná dobře. Zejtra večer u ní vystupuješ."

Pokračování příště! Pokud se bojíte, že ho propásnete, stačí se zaregistrovat - a my vás mailem včas upozorníme, že nový díl je na světě.

Štěpán Kopřiva je jedním z nejúspěšnějších českých autorů akční sci-fi. Jeho knihy Zabíjení, Asfalt a komiks Nitro těžkne glycerínem (všechny vyšly ve vydavatelství Crew) získaly velký ohlas jak u čtenářů, tak u kritiků. Napište mu do komentářů, jak se má příběh vyvíjet dál!

---