Aktivní olovo - 6. část

Nejprve si připomeňte předchozí díl - Aktivní olovo - 5. část!

Čtvrt na tři v noci: šlapu po krajnici dálnice, osamocená postava uprostřed nedozírné pláně. Step působí, že si v pravidelných maniodepresivních návalech vyškubává trsy trávy z hlavy. Nebo se poblíž pase fakt velké stádo vegetariánů.

Stále prší. Mám na sobě zelené trenýrky, seprané tričko s nápisem Kobalt SSO: Bis vincit, qui se vincit in victoria a jsem bos - kostým velikonočního zajíčka zůstal v SUVu, kterým odjel Rotblat. Cremerovy a Passyho šaty mi byly malé nebo měly nevkusný mozkový vzorek.

Jdu už přes hodinu. V areálu automobilky jsem nenašel jediné pojízdné auto. Typické.

Fajn, povzdechnu si. Tak si to probereme.

A hele, pán se mnou najednou zase mluví? podiví se okázale Pauling. Už nepředstírá, že neexistuju a že vlastně vůbec nic neslyší a že nejse-

Hypotéza číslo jedna, řeknu.

Pokaždý, když si začneš puntičkářsky rovnat to svý "číslo jedna", "číslo dvě", rozbolí mě hlava.

A nebolí tě spíš z toho, že ses do ní střelil Colt Combat Commanderem ráže .45?

Využiju toho, že Pauling na chvíli oněmí, a pokračuju:

Hypotéza číslo jedna: jsi někdo, kdo mi hacknul komponder a z mně neznámých důvodů předstírá, že je Pauling.

Proč není hypotéza číslo jedna to, že jsem opravdu Pauling? chytne Linus dech.

Může se zeptat na něco evidentnějšího? Co takhle protože Pauling je po smrti?

A není to spíš důkaz toho, že je na mě smrt krátká a že jsem borec mýtickejch rozměrů?

Hypotéza číslo dvě, jedu dál. Žádného Paulinga ani nikoho jiného ve skutečnosti neslyším: mluvím sám se sebou. V médiích se v souvislosti s mou osobou objevuje termín "psychopat" - co když mají pravdu? Co když disponuji nějakou formou rozštěpu osobnosti?

Problém je, že ty bys nedokázal vygenerovat někoho tak okouzlujícího, zábavnýho a přitom hluboce lidskýho jako jsem já ani za osmačtyřicetikarátový tele.

Hypotéza číslo tři: jsi opravdu Pauling.

No konečně.

Přestože jsi dvanáct dní mrtvý.

Proč se pořád soustředíš na nepodstatný detaily?

Chvíli ještě hloubám, ale zbytečně: další hypotézy mě nenapadají. Potřeboval bych se vyspat - mozek dře a rachotí jako vylágrovaný motor.

Další krok, řeknu. Ověřování hypotéz.

Jsi otrok metodičnosti, víš o tom?

Podkapitola jedna á: ověřování hypotézy číslo jedna.

Navěky přikovanej v galeji účetnický logiky.

Způsob provedení: zkoumaný subjekt prokáže deklarovanou totožnost za pomoci důkazu.

Což má jako bejt?

Nějaký fakt, který je znám jenom nám dvěma.

V rámci operace Radioaktivní kolotoč jsi na Polradtoru 527 rozehnal dav pokusných botnetových zombíků vodním dělem.

Ano, ale o tom ví víc lidí. Uvedl jsem to do hlášení.

Co jsi ale nějak zapomněl uvést, že jsi předtím nádrž vodního děla naplnil benzínem.

Že by to byl nakonec opravdu Pauling?

A pak jsi mezi ty zombíky hodil vánoční prskavku.

Protože o tomhle vážně nikdo jiný než já a Pauling neví.

Do hlášení jsi napsal, že šlo o nešťastnou náhodu. A já jsem tvoji verzi při výslechu potvrdil.

Dobře, řeknu. Tím myslím můžeme hypotézu číslo jedna vyloučit. Jsi to opravdu ty.

Sláva.

Nebo já.

A to chceš vyvrátit jak?

Ptáš se na způsob provedení podkapitoly dvě bé?

Jo.

Až dokončím přesun na svou dočasnou základnu, provedu scan komponderu a zjistím, jestli skutečně přijímá nějaký signál zvenčí.

Pauling zní trochu překvapeně: To by mohlo fungovat.

Prozatím můžeme zkusit verifikovat hypotézu číslo tři.

Že jsem to já, i když jsem mrtvej? Jak to chceš ověřit?

Začneme analýzou tvé osobní zkušenosti. Jsi mrtvý?

Jak to mám sakra vědět?

Dobře, tak jinak: kde se momentálně nacházíš?

No v rakvi nejsem, jestli se mě ptáš na tohle. Kdybych se probral v rakvi, byla by to drobná nápověda i pro někoho míň chápavýho, než jsem já.

Tak kde jsi?

Já nevím. Ve tmě.

Můžeš se hýbat?

Ne.

Takže jsi spoutaný?

Ne. Spíš myslím... že nemám žádný tělo.

To zní, vysmrkám se, pozoruhodně. Dokážeš identifikovat, jakým způsobem jsi se mnou ve spojení?

Ne.

Nebo jakým způsobem jsi aktivoval mé implantáty?

Ne. Ale...

Ano?

Hele, De Klerku... Přece nemůžu bejt doopravdy mrtvej, ne? Když s tebou mluvím? Ne?

To zní logicky. Nicméně tato dedukce poněkud koliduje s faktem, že jsem viděl tvou mrtvolu.

To ho samozřejmě zaujme. To by zaujalo každého. V pitevně?

Na tvém pohřbu. Měl jsem přímý vizuální kontakt s rakví, když zajížděla do kremační pece.

Tys mě nechal spálit?! Já jsem chtěl bejt pohřbenej do země! Vedle svý babičky! Dyť mě vychovala!

Očividně ne moc dobře, když nedokážeš zůstat mrtvý jako řádný slušný člověk a potloukáš se v hlavách svých živých kamarádů.

To -

Navíc jsi nezanechal žádnou závěť, kde bys svou antipatii ke kremaci konkrétněji specifikoval.

Říkal jsem ti to! Jak jsme se tenkrát ožrali v Elektrickym klokanovi!

Je mi líto, na to si nevzpomínám.

Jo, protože jsou ti kamarádi ukradený. Nebo abych to vyjádřil citátem z tvýho spisu: "Jako většina sociopatů se příliš nezajímá o lidi kolem sebe."

Lže. Nic takového v mém spise určitě není.

Já nejsem sociopat.

Nic neřeknu a Pauling taky ne. Oba mlčíme a déšť šumí. Štěrk mi skřípe pod bosými chodidly.

Jakej jsem měl pohřeb? zeptá se Pauling. Tón jeho hlasu je váhavý a lehce omluvný.

Co mu na to mám odpovědět? Decentní. Velmi vkusný.

Přišlo hodně lidí?

Vybaví se mi obřadní síň, v níž sedím já, dva operátoři a soused, který našel sebevrahovo tělo, a sledujeme rakev, jak za kníkání syntetizátorového Bacha zajíždí do plamenů.

Hodně, řeknu. Několik set. Až mě to překvapilo.

Co to dělám?

Nekecej. Pauling zní zaskočeně a potěšeně zároveň. Fakt?

Jistě. Evidentně jsi byl mezi kolegy oblíbenější, než sis myslel. Věnců, květin a dalších nezbytných rituálních propriet bylo tolik, že pod nimi rakev nebyla skoro vidět.

A co lidi?

Co?

No jako... jestli vypadali smutně?

Velmi smutně. To nemá moc šťávu. Vylepším to: Jakási dívka se v hysterickém záchvatu vrhla na tvou rakev, trhala si šaty a drásala obličej.

Vážně? žasne Pauling. Ty vole. Zrzka?

Blondýna.

To je divný, zamumlá, nepamatuju si, že bych - Jo a co hudba? Kdo ji vybíral?

Znáte to: začnete celkem nevinnou vágní lží, ale s každou odpovědí se to stává osobnější a nepříjemnější, až si nakonec připadáte jako největší svině pod sluncem. Jenže teď už nemůžu couvnout.

Já.

Cos pustil?

Nadechnu se. Megadeath, pochopitelně. Metallicu, Slayery, Queensrÿche. Judas Priest. Iron Maiden.

Pauling zní, jako by se potřeboval vysmrkat. Dobrej playlist.

A já si v tom momentě uvědomím, že neexistoval jediný důvod, proč by Paulingův pohřeb neměl přesně takhle vypadat. Stačilo, abych sedl k telefonu, obvolal pár jednotek a vzbudil v nich pocit solidarity. Abych vybral peníze na věnce (a zrzavou komparsistku, která si dramaticky rozerve oblečení). Abych si udělal čas a probral Paulingovu sbírku empétrojek.

Jenže to by se nejdřív sociopati museli trochu zajímat o lidi kolem sebe, že?

De Klerku, odchrchlá si Pauling.

Ano?

Děkuju ti.

V podstatě nemáš zač, odpovím.

----------

V třičtvrtě na čtyři narazím na první budovu. MOTEL U BODLINATÉHO NORMANA, bzučí neon. Bungalov ve tvaru T je přicucnutý k dálnici jako svrasklá pijavice, která se kdysi omylem přisála na chudokrevné dítě a teď už se jen zoufale snaží přežít. Sice mi není zima a chůze naboso mi nevadí, ale je mi jasné, že v trenkách a tričku začnu po rozbřesku budit pozornost. Musím si opatřit oblečení. Pokud možno nenápadně a tak, aby mě neviděl žádný čtenář denního tisku.

Nejen proto se dovnitř nijak nehrnu. Je to první dům severně od továrny. Pokud už Rotbalt ví o Passym a Cremerovi, je pravděpodobné, že tu na mě čeká léčka.

Hodinu se plížím ve tmě kolem motelu a monitoruju terén. Nezaznamenám nic podezřelého. Žádné odchylky od provozní noční rutiny, žádné nepatřičné stíny na střeše, žádné postavy číhající na přepadových pozicích. Přikradu se k oknu do recepce. Noční služba chrápe zakloněná v židli se starým komiksem na obličeji; je to Deadpool od Joea Kellyho. Zaostřím na tabuli s klíči a zjistím, které pokoje jsou obsazené. Vyberu si čtyřku.

Čtyřka je nešťastný číslo, přispěchá Pauling s cennou radou.

Ne, třináctka je nešťastný číslo.

Čtyřka je nešťastný číslo pro Číňany. A Japonce.

Pokud tam nějací budou spát, rád je na to upozorním.

Dveře čtyřky jsou odemčené. Pokoj je plný tmy a vydýchaného vzduchu a odéru alkoholického potu. Temnotu prořezává dvojí chrápání - mužský baryton a ženský soprán. Moc jim to neladí. Přepnu vidění do infra. Na posteli si dvě nehybná těla hrají na lžíce v šuplíku; na zemi objevím zmuchlanou hromadu oblečení. Seberu něco, co mi připadá jako košile, a pak zdvihnu kalhoty - opatrně, aby necinkla přezka opasku, nezachrastily klíče v kapse nebo se nevysypaly drobné.

Pak se těla na posteli zamelou.

"Kam jdeš?" Ženský hlas.

"Kam asi? Na hajzl." Mužský hlas.

Skočím ke dveřím, ale je pozdě.

Lampička cvakne.

Dvojice na mě zamžourá z postele. Ano, jsou to Číňani. Nebo Japonci.

Stojím u dveří v trenýrkách a tisknu si na hruď třpytivou dámskou blůzu a růžové džíny. Dokonalý prototyp úchyla.

"Manžel!" vyjekne Číňanka a šmátrá po brýlích.

"Žádnej manžel - perverzák!" poučí ji Číňan.

Začíná mi to připadat trochu jako televizní kvíz: uhádněte slavnou osobnost.

"Perverzák, kterej chce nejspíš čuchat k naším šatům, pak nás ve spánku podříznout a naše mrtvoly znásilnit tím nejzvrácenějším způsobem," rozvíjí Číňan představu.

"Zaplaťpánbu," řekne Číňanka. "Já už myslela, že je to Louis."

"Nejsem Louis, madam," uklidním ji. "Ani úchýlák, pane. Jen prostý zloděj špinavého šatstva. Jo a tenhle baloňák beru taky," strhnu ho z věšáku. "Dobrou noc přeji." Nahmatám za zády kliku a otevřu dveře. Jak na mou tvář dopadne světlo lampy zvenčí, Číňanův pohled se zaostří. Muž na mě namíří ukazovák.

"Alvo," řekne.

Máš štěstí, nepoznal tě, oddechne si Pauling. Spletl si tě s Thomasem Edisonem.

"Co?" zeptá se Číňanka - alias Alva.

"To je přece ten šílenej masovej vrah! De Klerk!"

Čtyřka je nešťastný číslo, prohlásí pochmurně Pauling. Skloním hlavu a zase dveře zavřu. Policie by mě díky jejich svědectví odsud mohla vystopovat až k mé dočasné exobarokní základně. Teď už je nemůžu nechat jít.

Číňan po mně hodí lampičku. Překonám vzdálenost mezi námi jediným skokem. Ve chvíli, kdy uchopím jeho hlavu s očividným úmyslem narušit integritu jeho vazu, lampička stále nenarazila na zeď. Letí vzduchem a roztáčí pokoj klouzavými stíny. Číňanka na druhé straně postele sjede na zem. Lampička dopadne. Číňanův vaz křupne.

Bohužel jsem si ještě nezvykl na znovunahozené implantáty. Takže Číňanovi utrhnu hlavu.

Napomádovaná hlava mi vyklouzne z rukou a spadne na palec u nohy. Zařvu a nakopnu ji. Proletí zdí a zasviští nad dálnicí jako balvan vržený katapultem. Číňanka se snaží nasoukat pod postel.

Mám toho právě tak dost. Popadnu ji za nohu a zaberu.

Noha mi zůstane v ruce.

Implantáty, řekne Pauling. Máš. Aktivované. Opět.

Odhodím postel přes celý pokoj. I s nohou. Děkuji za připomenutí.

Rozdupnu ženě lebku.

Není to hezké a není to asi ani příliš etické, ale já si nemůžu vybírat. Hlavně, že nezůstali žádní svědc-

"De Klerk!"

Otočím se. Ve dveřích stojí probuzený recepční s dvouhlavňovou brokovnicí Stoeger Condor Outback a zírá na mě.

Konečně férový závod: urazí jeho ukazovák tři milimetry ke spoušti dřív než já tři metry přes celý pokoj?

Protrhnu cílovou pásku těsně před ním.

Vyrvu recepčnímu brokovnici a zarazím mu ji do hlavy. Pažba s křupnutím zajede do obličeje, protrhne tvrdou mozkovou plenu, přerve trámec nervových vláken mezi hemisférami a klepne o zadní stěnu lebky. Recepční zůstane několik sekund bezradně stát: puška mu trčí z hlavy jako nějakému japonskému mutantovi. Možná zvažuje, jestli by nedokázal zmáčknout spoušť jazykem. Teoreticky by to šlo.

Radši mu brokovnici zase vytrhnu. Recepční odpadne. Zůstanu stát ve dveřích s upatlanou stoegerovkou v ruce.

Dobře, přiznávám, že ani tohle nebylo moc hezké. Ale alespoň nezůstali žádní svědc-

Před motelem zastaví autobus plný jeptišek.

"De Klerk!"

Mám pro to jediné vysvětlení: ty mrchy už Boha omrzely a on neví, jak jim dát kopačky. Ale proč mám za Něj všechnu špinavou prací odvádět já?

Vsadím se, že přesně tohle si říkal Ježíš.

----------

Zabiju poslední řádovou sestru a naaranžuju ji na sedadlo do spící polohy jako ostatní. Na mobilu matky představené vymačkám číslo Emílie Balchové. Ne že bych si myslel, že už pro mě má výsledky - chci se jen přesvědčit, že ji Rotblat nedostal.

"No?" Její hlas je přes brzkou ranní hodinu dychtivý a energický.

"To jsem já, De Klerk."

"Ty jo! Tomu říkám festovní telepatie, hombre! Před půlhodinou mi SPSS vyplivlo první výsledky kvantitativní analýzy - a kámo, není to žádný gigo."

"Gigo?"

"Garbage in, garbage out. Navrhuju rande dneska večer, máš čas?"

"Jistě. Zase u Napalmu?"

"Ne, musíš přijet k nám domů. Mám zaracha kvůli tomu včerejšku."

Zaváhám. "Myslíte... že je to dobrý nápad, slečno Balchová? Můžete se zaručit za své rodiče, že mě neudají?"

"Můžu se zaručit, že se mý rodiče nedívaj na televizi, nečtou noviny a o internetu si myslej, že je to vynález Satanův."

Ztrácím se v tom: "Myslí si, že Al Gore byl Satan?"

"Kdyby o něm někdy slyšeli, určitě si to myslet budou. Byl to demokrat, ne? Pointa je, že ten tvůj okouzlující supervrahounskej ksicht v životě neviděli." Slyším šustění čištěných zubů a vyplivnutí. "Kromě toho jsem jim řekla, že jsi můj snoubenec."

"Cože?" vyděsím se. "Proč?"

"Jak jinak bych asi vysvětlila, že za mnou večer přijdeš? Navíc jsem je chtěla trochu vytočit. Což se teda povedlo."

"Slečno Balchová, já nejsem jistý, jestli -"

"Večeře bude v šest. Přijď přesně. Slušně oblečenej. A tím nemyslím jako velikonoční zajíček s kravatou. A přines pugét."

"Pro matku?"

"Pro mě. Protože už jsem ty výsledky projela a víš, co mám?"

Syfilis. Nic jiného mít moje snoubenka přece nemůže. "Ne."

"Plán."

Cvak.

Pěst se mi samovolně sevře. Superpolykarbonát zavrže, telefon praskne a vyhřeznou z něj procesorová střeva. Snoubenec. Večeře s rodiči. PUGÉT. Sesunu se na místo řidiče a civím před sebe.

Není nějaké přísloví, že potkat jeptišku přináší smůlu? dumá Pauling. Něco jako když ti přes cestu přeběhne černá kočka?

Podle té samé logiky by její mrtvola mohla být dobré znamení, odpovím s pohledem stále upřeným do prázdna.

----------

Když se s autobusem plným mrtvých jeptišek rozjedu k městu, tiše doufám, že je na tom alespoň ždibec pravdy.

Pokračování příště! Pokud se bojíte, že ho propásnete, stačí se zaregistrovat - a my vás mailem včas upozorníme, že nový díl je na světě.

Štěpán Kopřiva je jedním z nejúspěšnějších českých autorů akční sci-fi. Jeho knihy Zabíjení, Asfalt a komiks Nitro těžkne glycerínem (všechny vyšly ve vydavatelství Crew) získaly velký ohlas jak u čtenářů, tak u kritiků. Napište mu do komentářů, jak se má příběh vyvíjet dál!

---