Aktivní olovo - 5. část

Nepamatujete si, kde De Klerk skončil? Přečtěte si Aktivní olovo - 4. část!

"To je časově relativně náročný dotaz," zamyslím se. "Už jen proto, že odpověď bude zahrnovat dvě exploze, několik zdevastovaných budov, duo mimozemských nájemných žoldáků, blíže nespecifikovaný počet mrtvých civilistů a nedání přednosti v jízdě servírovacím stolkem."

"Zavři klapačku!" řve policajt. "Odhoď zbraň! A lehni si na zem!"

Z toho pochopím, že jeho otázka byla pouze rétorická. Kdyby mi to dal explicitně najevo už na začátku konverzace, vůbec bych s ním neztrácel čas.

Vypálím v otočce a od boku.

A podle toho to taky dopadne. Žádný úhledný, esteticky lahodící otvor mezi očima, následovaný symetricky rozprsklou lebkou. Trefím se do ramene. Kloub a klíční kost vybuchnou v oblaku rozervaných šlach. Projektil ráže .50 BMG urve policistovi ruku i s pistolí; odtržená paže zavíří vzduchem, otečkuje policajtovu vytřeštěnou tvář krupičkami krve a zavěsí se na křišťálový lustr nad jeho hlavou. Policista zachroptí a sáhne křížem po vysílačce. Utržená ruka v posledním záškubu reflexů stiskne spoušť. Kulka ustřelí lustrhák těsně nad závitem.

Dvoumetrákové monstrum z broušeného křišťálu a leštěné mosazi přistane policistovi na hlavě.

Tomu říkám dobře fungující samoobsluha.

Seběhnu do přízemí. V hale vládne chaos: hosté vřískají a pobíhají; pod nohama jim křupají střepy a mlaská krev. Když mezi ně vpadnu s odstřelovačskou puškou v ruce, vřískot se zdvojnásobí - hážou sebou na zem a kryjí se za křesly a zavazadlovými vozíky. V běhu spatřím v televizi nad recepcí záběr, na němž právě utíkám hotelovou halou. "KRVELAČNÝ PSYCHOPAT DE KLERK ZABIL POLICISTU LUSTREM A NYNÍ TERORIZUJE NEVINNÉ MILIARDÁŘE!" objasňuje titulek. Proletím otočnými dveřmi na ulici.

Policajti už tam na mě čekají.

----------

Tentokrát žádné zdvořilé Zavři klapačku, odhoď zbraň.

Rovnou začnou střílet.

Evidentně už vědí o svém kolegovi a lustru. Jako řádného daňového poplatníka mě pochopitelně rozladí, že v pracovní době sledují televizi.

Další věcí, která mě rozladí, je dvaatřicet střel, které mě zasáhnou.

Takové plýtvání. Jako daňový poplatník jsem regulérně rozhořčen.

Projektily se mi zakusují do těla a zastavují se v neopolyamidové mřížce pár centimetrů pod pokožkou. Jelikož ale nemám aktivované dekinetizační kanály, nárazy mě mrští na stěnu hotelu a rozvibrují. Když vaše zmítající tělo otlouká z baráku omítku, není dvakrát snadné zvednout zbraň a zamířit.

Jistě, mohl jsem se vyplížit zadem - ale já železnou ruku zákona nikdy nepodceňoval: tam to policajti určitě mají obšancované taky. Takže jsem zvolil čelní útok. Vyskotačit hlavním vchodem a vyvolat největší chaos, jakého jsem schopen.

Když jdou mé ruce s puškou nahoru, škubají se, jako bych měl epileptický záchvat říznutý koňskou dávkou parkinsona.

Vystřelím. Samozřejmě ne do policistů - to by nemělo smysl. Zbývá mi šestnáct nábojů a poldů je tu alespoň třicet a navíc se kryjí za blikajícimi a houkajícimi auty.

V takové situaci se docela hodí, když máte v ruce zbraň na ničení lehčích obrněných vozidel.

Nádrž prvního vozu vybuchne. Plymouth se vznese v oranžové kouli a předvede nad našimi hlavami ukázkové salto.

Policejní střelba zeslábne: vypálím dalších pět kulek. Tak rychle za sebou, že barrett zaštěká jako samopal.

V jednom okamžiku se ve vzduchu vznášejí čtyři hořící automobily najednou. Některé plují v černožlutých oblacích vzhůru, jiné hučivě padají dolů na utíkající policisty.

Jako daňový poplatník jsem takovým ničením státního majetku zhnusen a otřesen.

Jako soukromá osoba se bůhvíproč nadšeně zubím.

Chaos burácí; hřeje mě na tváři, črtá na lícní kosti válečné malování.

Zmizím v kouři a dýmu.

----------

Úterý:

ŠÍLENÁ ZABIJÁCKÁ MAŠINA BEZE STOPY ZMIZELA: POLICIE NA PŘÍPAD NASADILA VŠECHNY ZDROJE. "DE KLERK SPRAVEDLNOSTI NEUNIKNE," PŘÍSAHÁ POLICEJNÍ PREZIDENT.

Středa:

PO VRAŽDÍCÍM PSYCHOPATOVI SE SLEHLA ZEM. ARMÁDA NABÍDLA POMOC PŘI HLEDÁNÍ ZVRÁCENÉHO RENEGÁTA. POLICIE NABÁDÁ OBČANY K OSTRAŽITOSTI: "DE KLERK MŮŽE SEDĚT V KINĚ VEDLE VÁS!"

Čtvrtek:

"ZNÁSILNIL MĚ DE KLERK!" TVRDÍ V PLÁČI UBOHÁ ŽENA (94 LET). "A ELVIS S JEŽÍŠEM MĚ PŘI TOM DRŽELI!"

Pátek:

DE KLERK ZNEŠKODNĚN!!! VRAŽDÍCÍ BESTIE ZLIKVIDOVÁNA HRDINNÝMI POLICISTY PŘI DIVOKÉ PŘESTŘELCE NA JUKIKATOVĚ BULVÁRU!!!

Sobota:

POLICIE SE OMLUVILA RODINĚ MUŽE OMYLEM POVAŽOVANÉHO ZA DE KLERKA. ZUŘIVÝ ŘEZNÍK STÁLE UNIKÁ.

Neděle:

ZÁBAVNÁ HRA PRO ČTENÁŘE NAŠEHO LISTU: NAJDI DE KLERKA! VYHRAJ DOVOLENOU NA ZAKIŠIRU 249 ZA INFORMACI VEDOUCÍ K DOPADENÍ ZVRHLÉHO BĚSNIVCE!

Vzato kolem a kolem to byl docela nudný týden.

Strávil jsem ho nasquattovaný v jedné z těch prázdných exobarokních vilek, co si realitky hýčkají kvůli odpisům z daní. Jen já, batoh kádečkových konzerv, dva kufry zbraní, které jsem pořád dokola rozebíral, olejoval, skládal a zase rozebíral, a mediální hysterie chlístající z rádia, televize a internetu.

Alespoň jsem měl čas srovnat si fakta.

Fakt č. 1: někdo na mě najal Kardegiánce. Nic překvapivého. Jakmile mě přestala chránit armáda, stal jsem se lovnou zvěří. A někdo, komu jsem v minulosti provedl něco ošklivého, se zřejmě rozhodl, že je prima čas na odvetu. Otázka zní: kdo? Za svou kariéru příslušníka speciální jednotky jsem provedl spoustu ošklivých věcí spoustě lidí.

Přesto bych uměl počet podezřelých zúžit a nepřítele vypátrat. A zneškodnit. Kdybych se nemusel schovávat v exobarokním trojpatráku, čučet na televizi a donekonečna mastit sborku/rozborku. Za což samozřejmě může fakt č. 2.

Fakt č. 2: někdo na mě najal mediální experty. Zřejmě ten samý číman, co na mě poslal Kardegiánce, protože televizní přenos od divadla Johna Waterse musel být předem připravený. A je jedno, jestli si ten někdo zaplatil chlapíka v golfovém tričku nebo někoho jiného: rozhodně je to nějaký profík. Ta mediální štvanice, co už týden běsní na všech frontách, od bulváru až po tzv. seriózní tisk, vykazuje znaky odborně vedené práce. Přesně jak o tom mluvilo golfové tričko v Rotblatově kanceláři: negativnost, jednoduchost, novost, možnost dalšího vývoje - někdo naplno ohulil všechny Lippmanovy hodnoty, aby vyrobil mediální šlágr roku. Díky čemuž nemůžu vystrčit nos z úkrytu. V téhle chvíli po mně jde každý obyvatel galaktického Oparu.

Je jenom otázkou času, než mě najdou a zlikvidují. Nemá cenu čekat, až se to přežene - protože se to nepřežene. Musím přejít do protiútoku. Mediálního protiútoku. Jenže:

Fakt č. 3: vím o médiích prd. Čili musím udělat to samé, co můj soupeř. Najmout si poradce.

To se v mé situaci lehko řekne, ale hůř udělá. Naštěstí jsem za svou kariéru kromě provádění ošklivých věcí spoustě lidem provedl taky pár věcí, za které mi jsou zase jiní lidé zavázáni. Lidé, kteří by mohli znát ty správné mediální snajpry.

Ale ani tak to není procházka béžovým sadem. Nicméně po osmnácti hodinách, dvaceti třech spotřebovaných kartách do mobilu a jednom skoro utaveném fragmentoru hlasového otisku mám jméno analytika, který je ochotný se mého případu ujmout: Emílie Balchová.

Protiútok může vypuknout.

Ale ještě předtím musím vyřídit jednu důležitou věc.

----------

"Haló? Kdo je to? Nevidím vás, asi máte poškozenou kameru na videotelefonu."

Nemám poškozenou kameru na videotelefonu: mám ji přelepenou černou lepící páskou. Jsem hledaný všemi bezpečnostními složkami Oparu. Nehodlám nic riskovat. "Dobré odpoledne, pane."

"Kdo volá? Bohužel vás nevidím."

Zato já vidím Muhammada Júnuse, supervizora mobilních prodejců zmrzlinářských výrobků Mru Mru, velmi dobře: naklání se nad videotelefon, za zády halu narvanou Číňany a Pakistánci pilně čmárajícími do sešitů. Přetrhl jsem mu další školení nováčků.

"Tady vojín De Klerk, pane," řeknu. "Pardon - prodejce De Klerk. Váš podřízený. Možná si na mě nepamatujete." Zbožné přání.

Cukne hlavou, jako by mu videotelefon dal dvěstědvacetivoltovou bombu čenichovku. "De Klerk!" Bohužel si pamatuje.

"Volám, abych se omluvil za škody na svěřeném majetku, konkrétně na firemním automobilu - nechal jsem ho zaparkovaný ve druhém patře hotelu Sawamatsu, doufám, že jste ho tam nalezli -, na služební uniformě a na nákladu chladírenských produktů v hodnotě dvacet osm tisíc eur. A i když se primárně nejednalo o mou chybu, rád bych se dohodl na způsobu, jakým vám výše jmenované škody začnu splácet. V neposlední řadě vám také chci dát příležitost, abyste se mnou, konsekventivně na těchto událostech, rozvázal pracovní poměr."

Brejlí do kamery. "Voláte proto, abych vám dal padáka?"

"Přišlo mi to adekvátní situaci, pane."

"Zbláznil jste se?"

Zmůžu se jen na: "Pane?"

"Nedám vám výpověď! Ani náhodou! Jste náš nejhodnotnější zaměstnanec, člověče!"

Teď pro změnu brejlím já. "Přiznám se, že ne zcela chápu -"

"Během jediného pracovního dne jste dostal naši značku do všech televizí! A v primetimu! Máte vůbec představu, kolikrát zopakovali záběr na ohořelou dodávky s naším logem? Tušíte, kolikrát zaznělo, že proslulý masový vrah lačnící po krvi je zaměstnancem naší firmy? A víte, o kolik se zvedly prodeje našich produktů za minulý týden?"

Promnu si oči. "Díky nedostatku dat si netroufám provést kvalifikovaný odhad, pane."

"O sto dvacet sedm tisíc procent! Právě vás dávám novým prodejcům za vzor! Chlapče, vy jste marketingový Šiva!" Nasadí důvěrný tón. "Nicméně je evidentní, že v situaci, kdy jste stíhaný za kapesní genocidu a devadesát procent obyvatel Oparu vás při spatření hodlá lynčovat, nemůžete dál vykonávat práci koncového distributora."

"Chápu."

"Takže vás zítra jmenujeme PR ředitelem."

"Pane," pravím, "věřte, že je to pro mě nesmírná čest - jen si nejsem jist, zda budu za stávající konstelace schopen adekvátně plnit své zaměstnanecké -"

"Ovšemže budete! Vaší jedinou pracovní náplní bude zajišťovat, aby se o vás psalo - čili dál unikat dopadení a zabíjet přitom co nejvíc lidí! To snad zvládnete, ne, hochu?"

Podívám se do prázdna.

"Jo," řeknu. "To zvládnu."

----------

Na schůzku s mediální analytičkou Emílií Balchovou dorazím s tříhodinovým zpožděním. Sice ze své exobarokní vilky odejdu s dostatečným předstihem a na letištním parkovišti se mi podaří ukrást přiměřeně svižný volkswagen, ale asi v polovině cesty se mě zmocní nutkavý pocit, že mě někdo sleduje. Že nikoho nevidím pro mě není podstatné. Zkušenost mě naučila nebrat intuici na lehkou váhu. Rozumná dávka paranoie ještě nikoho nezabila. Takže zastavím uprostřed serpentin, poliju volkswagen benzínem, zapálím, shodím do propasti a zmizím ve skalách. V prvním horském městečku přepadnu pošťáka, obleču se do jeho uniformy, zahrabu se u cesty do jehličí a půl hodiny hlídám, jestli za mnou nikdo nejde. Potom si na nádraží koupím lístek do Kowary a nasednu na vlak jedoucí opačným směrem. Těsně před výhybkou na severní magistrálu vniknu do lokomotivy a namířenou pistolí přinutím strojvůdce, aby to otočil na Okaoo. Tam zabiju tři náhodné drogové dealery a odjedu na kole do Iwasy, kde vyhodím do povětří stodolu. To by je mělo zmást. K rockovému klubu Napalm to the bone se přiblížím z jihu převlečený za velikonočního zajíčka.

Prostě standardní postup.

Parkoviště před klubem, kde na mě měla Emílie Balchová čekat, je už pochopitelně prázdné. Stojím tam sám v dešti a rozhlížím se. Je půl jedenácté večer. Z Napalmu duní metal tak mocně, že vytřásá dešťovou vodu z okapu. Patnáctiletá rockerka, kterou tu kamarádi zapomněli, leží pod vchodovou stříškou a s chrápáním objímá odpadkový koš. Z oken klubu se skrz drátěné pletivo line vůně trávy a vítr nevrle chrastí prázdnými kelímky od piva. A mně zničehonic po zádech přejede mráz. Je to povědomý pocit: z mozkové databanky se nečekaně vynoří obraz, jak ležím na posteli a nahá Kamila se nade mnou sklání a fouká mi na zátylek. Vzpomínka zmizí stejně rychle, jako se objevila, a já jsem rád. Otočím se a pohlédnu na chrápající rockerku.

Přestane chrápat. "V tomhle božím králičkovskym kostýmu chodíš na každý rande?" zeptá se, aniž otevře oči.

Studuju ji. Hubená, na obličeji vrstvu make-upu tlustou jako kompozitní pancíř, černě nalakované nehty, rozčepýřené červené vlasy, kožená minisukně, roztrhané síťové punčocháče. Člověk by čekal, že holka jejího věku se bude oblékat moderně a ne jako vykopávka z minulého století. "Slečna Emílie Balchová?" Teprve když uslyším nevíru ve svém hlase, dojde mi, že jsem zaskočený.

Otevře oči, což je vzhledem k nánosu maskary výkon hodný olympijského vzpěrače. Příšeří prořízne laserově fialový pohled. "Co myslíš, bobši?"

Nedokážu si pomoct: "Myslím, že jsem čekal vystudovanou odbornici. Mohu se zeptat, kolik vám je? Čtrnáct?"

"Čtrnáct a půl. A jsem vystudovaná, až mi Medienwissenschaft leze z uší i jinejch tělesnejch otvorů, víme, dědo? Moji bakalářku Mytologické aspekty bulvární žurnalistiky počátku 21. století si chceš přečíst tady nebo stačí cestou?"

Soustředím se na to nejjednodušší. "Cestou kam?"

Vstane a opráší si kolena. "Protože sis dal tak na čas, budem muset tvůj případ probrat za jízdy, staříku. Do jedenácti mám bejt doma, jinak mě rodiče zlynčujou. Vyhodím tě na zastávce busu. Allons-y!" Otočí se a vyrazí. Zcela samozřejmě předpokládá, že ji budu následovat.

Zírám na ni. Všechno mi říká, abych se na ni vykašlal a zmizel: přece nesvěřím svůj osud do rukou puberťáčky. Ale... mám vlastně vůbec na vybranou?

Poslušně dusám v jejích stopách. "Takže vy máte ve čtrnácti bakalářský titul? To jste jako zázračné dítě?"

"Spíš těžkotonážní šprtka."

Za rohem má skútr Vetrix. Růžový s hořícími lebkami. Obkročmo se na něj posadí a narazí si přilbu se samolepkami Powerpuff Girls. Ohlédne se na mě. "Kde to vázne? Neboj, řidičák mi za rychlou jízdou neseberou. Žádnej nemám." Sednu si za ni - a skoro zase spadnu: lithio-fosfátová baterie zakvičí jak podřezávaný čuník a skútr vyrazí jako nakopnutá mula. Vždycky jsem nesnášel domácí zvířectvo. Emílie se prožene boční uličkou, která je tak úzká, že skútr škrtá řídítky o zdi, a vypálí na hlavní.

Vozovka se mokře leskne a světla semaforů se vznášejí v dešti jako lampiony. Vetrix zrychlí. Uši králíčkovského kostýmu se mi plácají ve větru. "Samozřejmě tvůj případ sleduju od začátku," huláká Emílie přes rameno. "Fascinující matroš - geniální sračkobogán. Ale ani ve snu by mě nenapadlo, že budu mít takovou kliku!"

"Co tím konkrétně myslíte?"

"No že bych se do toho brajglu mohla taky zapojit!"

"Slečno Balchová?"

"Co?"

"Někdo nás sleduje."

"Fakt?" Mrkne do zpětného zrcátka.

"Pozitivně."

"Myslíš to černý es ú vé s kouřovejma sklama?"

"Udržuje si od nás standardní surveillanční distanci už od výchozího bodu trasy."

"To budou naši."

"Prosím?"

"Mý rodiče. Chtěj se ujistit, že budu doma na jedenáctou, jak jsem slíbila. Strašný, jak pruděj. Jako bych byla malá."

Spolknu komentář týkající se jejího věku a pokusím se být konstruktivní: "Jestli chcete, můžete mě tady vysadit. Zastavím je a postarám se o ně."

Bleskne po mně fialovým pohledem. "Postaráš? Jako jak? Jako že je zastřelíš nebo co? Zbláznil ses?"

"Neměl jsem v úmyslu je zastřelit," odtuším upjatě. Zlomení vazu je mnohem tišší.

"Drž se, setřesu je."

Řízne to ostře doprava. Rovnou na staveniště. Na poslední chvíli ji chytnu kolem pasu, abych nesletěl. Pod rukama cítím její napnuté břišní svaly.

Vetrix se s kvílením vřítí do temného bludiště rozestavěného supermarketu. Zběsile kličkujeme mezi kopci terratekových prken a horami hobrových desek. "Nebude jednoduchý ten jejich mediální blitzkrieg nějak vykrejt," vrátí se Emílie k tématu, jako by se nechumelilo. "Nakydali na tebe slušnej ranec hnoje!"

"Ale nic z toho není pravda!" Vítr mi trhá slova od úst.

"To už je teď úplně fuk! Thomasův teorém!"

Vybaví se mi, že o něčem podobném v Rotblatově kanceláři blábolilo golfové tričko. "Co je to?"

Vjedeme do rozestavěného obchodu. Čerstvý beton syčí pod pneumatikami, duralové sloupky se míhají jako kmeny lesklých bříz. "Není důležité, co je realita - jakmile na základě toho lidi začnou jednat, tak se to realitou stává! Volně interpretovaný teda! Ale chápu, že jsi nakrknutej - já bych taky byla, kdyby mě někdo falešně obvinil, že jsem sejmula dva emzáky, šest policajtů a navrch oběsila zmrzlináře."

"No," řeknu, "to jsem ve skutečnosti vlastně udělal."

"Aha. Tak alespoň ten zničenej hotel, co ti neprávem přišili, si mohli odpustit!"

"To jsem byl taky já."

Přes rameno na mě zamžourá. "Tohle bude možná těžší, než jsem myslela."

Hlavu otočí zpátky přesně ve chvíli, aby odvrátila naši kolizi s plotem. Zabočí kolem míchačky, řízne to okolo závory a vyletí na ulici. Rychle zrekognoskuju terén: SUV s tmavými skly není v dohledu. Lithio-fosfátová baterie zakňučí, jak Emílie zase přidá plyn.

"Každopádně víme," zaječí do větru, "že po tobě jde nějaká šajba. Takovýhle peklo může rozpoutat jenom fakt velká mediální agentura - nebude těžký zjistit, která z těch čtyř to je! Horší bude přijít na to, kdo je najal! Máš nějaký nepřátele?"

"Pár..."

"Tak to by neměl bejt probl-"

"... set."

"Ty vado! To zní prďácky! A máš nějakou stopu?" V zatáčce nakloní skútr tak hluboko, že mi odře koleno o asfalt.

"Ano! Aktivní olovo!" zahulákám.

"Co to má jako bejt?"

"Nemám nejmenší ponětí!"

"Supr!"

"A co nějakej tvůj soukromej tip, kdo za tímhle bordelem stojí?"

Pokrčím rameny. "Rákosníci?"

"Taky bezva!" zařve na mě dozadu. "To jsou známý mediální děvky, ty se daj snadno sledovat. Proklepnu je!"

"Nicméně prioritou je eliminace mediálního tlaku!"

"Jasná páka!" přikývne. "Hele, nejdřív vypracuju kvantitativní obsahovou analýzu! Tvýho výskytu v médiích jako! To nám odhalí střeva jejich komunikační strategie! A na základě toho pak stanovím kontrataktiku, kterou je převálcujem. Oukej, staříku?"

"Oukej," heknu - Emílie zabrzdí tak prudce, že se zadní kolo zvedne dvacet centimetrů nad silnici a já jí div nepřelétnu přes hlavu. "Konečná," zahlásí. "Támhle máš zastávku na socku do centra."

Seskočím ze skútru. "Děkuji, slečno Balchová."

"Zejtra už bych mohla mít první data." Mrkne na mě. "Zavolej mi."

"Provedu."

Zářivě se na mě usměje. "Ty vole, tohle bude ještě hlína." Odpálí od chodníku.

Hlína.

Otočím se ve chvíli, kdy SUV zabočí do ulice.

Zadní světlo Emíliina skútru pořád ještě nezmizelo ve tmě. Mohli by ji sledovat. Musím je zastavit.

Vstoupím do vozovky a zasunu ruku do záňadří králíčkovského kostýmu.

Pažba devítimilimetrového SIGu mě zastudí v dlani.

Vlna neurocrackerového signálu mi rozžhaví míchu.

Impuls mě zasáhne jako pneumatické beranidlo. Informační virus zaprská v mé nervové soustavě a vyhodí pojistky. Zhroutím se na silnici.

Ležím tváří na mokrém asfaltu, z úst mi vytéká čůrek slin a pozoruju, jak u mě zastavuje SUV.

A jediné, na co jsem schopný myslet je, že Emílie má teda sakra přísné rodiče.

----------

Proberu se zkroucený na špinavé podlaze, spoutaný plastovými zadrhovacími pouty a ve spodním prádle. Chvíli zvažuju, jestli mám truchlit pro králíčkovský kostým, ale pak se rozhodnu, že už jsem velký kluk a že se mi vlastně zas tak moc nelíbil. Stejně jsem nikdy velikonoce moc nechápal. Už jako malému mi vrtalo hlavou, proč Ježíš Římanům ta čokoládová vajíčka dobrovolně nevydal a nenechal se místo ukřižování jenom vyšlehat. Zamžourám vzhůru.

"Vy nejste rodiče Emílie Balchové," zachraptím.

Ti tři si vymění pohledy.

"To tedy nejsme, vojíne," řekne plukovník Rotblat. "Ledaže by nám naše milenky něco podstatného zatajily."

Nevypadá dobře. Za těch necelých čtrnáct dní, co jsem ho neviděl, výrazně zhubl. Kůži má žlutou a voskovou. Chemoterapie asi bude pěkná hlína.

Ty druhé dva taky znám: desátník Cremer a svobodník Passy. Mí bývalí parťáci z operační skupiny Kobalt. Dobří kluci. Bojoval jsem po jejich boku, viděl jsem je v akci. Vím, co dokážou.

Takže jsem v hajzlu.

Jistě, mám ten samý výcvik, ale oni mají na rozdíl ode mě zapnuté implantáty.

"Kdo je Emílie Balchová?" zajímá se Rotblat.

"Moje teta. Strašně mi ji připomínáte. Hlavně tou pleší."

"Vidíte?" otočí se plukovník ke Cremerovi a Passymu. "Lže. Neříkal jsem to? A takhle bude lhát celou dobu. Až do konce." Šťouchne do mě špičkou polobotky. "Proč jste se spikl s našimi nepřáteli, vojíne?"

"Já se s nikým nespikl, pane."

"Jak jinak tedy vysvětlíte své podivné chování v minulých týdnech - než že se jedná o promyšlené diverze, zlovolně zaměřené proti armádě?"

"Omlouvám se, že vám odporuji, pane, ale to nejsou promyšlené diverze. Zaútočili na mě Kardegiánci. Jen jsem se bránil."

"Slyšíte, desátníku Cremere?"

"Pořád lže, pane."

Nakrčím čelo. "A vůbec - jakým způsobem by to mohlo být zaměřeno proti armádě?"

"To zatím nevíme," připustí Rotblat. "Ale co víme je, že se od propuštění ze služby chováte velmi podezřele, vojíne. A vzhledem k tomu, že za dobu svého působení v Kobaltu jste nastřádal dostatek vědomostí o nezanedbatelném počtu tajných operací, je nabíledni, že hrajete nějakou konspirační hru, která zcela jistě musí jít proti naším zájmům. Pravda, momentálně nedokážeme odhadnout její účel, ale to nic nemění na tom, že je to nejpravděpodobnější vysvětlení."

"Ale já žádnou konspirační hru nehraju, pane!" Jako kdybych si myslel, že když jim řeknu pravdu, něco se změní.

"Slyšíte ho, svobodníku?"

"Jako když tiskne, plukovníku."

"Říkal jsem, že bude lhát. Až do úplného konce. A to se také stalo." Rotblat se odvrátí. "Skončete to."

"Pane?" zeptá se Cremer.

"Tento muž nám nic neřekne. Koneckonců jsem ho sám vycvičil. Zlikvidujte ho."

Jak jsem před pár hodinami říkal, že rozumná dávka paranoie ještě nikoho nezabila? Odvolávám to.

Rotblat se otočí a zmizí v příšeří mezi automobilovými skelety.

Zamrkám. Mezi automobilovými skelety.

Jsem v nějaké automobilce.

Cremer s Passym mě postaví na nohy.

"Promiň, kámo."

"Seš na nás naštvanej?"

Zakroutím hlavou. "Jasně že ne, kluci. Nemusíte se omlouvat. Já to chápu."

"Ty jsi byl vždycky formát, De Klerku."

Popadnou mě a táhnou k plnoautomatické rozbrušovačce.

Chtějí mě rozřezat jako nějaký stroj.

Vzhledem ke všem těm implantátům, co mám v těle, to dává smysl.

----------

Položí mě pracovní desku. Do zad mě zastudí nerez ocel. Zatímco Passy sklápí rameno s řezacím kotoučem, Cremer mě drží na stole. Nemám nejmenší šanci se vyprostit; připadám si jako upnutý do železného svěráku. Cítím, jak se mi superpolykarbonátové hrany Cremerových prstů zarývají do masa. Plastowolframové paže mě svírají tak pevně, až se mi ohýbají kosti.

Řezací kotouč se roztočí. Má alespoň metr v průměru a impregnované diamantové zuby.

"Ještě jednou sorry, chlape," cvakne Passy přepínačem Dolů.

Řezací kotouč jde dolů. Má namířeno přímo do mého obličeje. Pokusím se Cremerovi přece jen vytrhnout - ale mám dojem, že se moje tělo nepohnulo ani o milimetr.

Kotouč klesá.

Nedokážu z něj spustit oči. Diamantové zuby se slily do zářivě oslepujícího pásu.

Kotouč klesá. Už je ode mě pět centimetrů.

Zvířený vzduch mi odfoukne vlasy z čela. Ovane mě vůně kovu a zahřátého strojového oleje.

Divné je, že v té chvíli nemyslím vůbec na nic: na svůj život, na dávno mrtvé rodiče, na službu, na Kamilu - absolutně na nic. V lebce mi tiše praská uklidňující prázdnota.

Ječící kotouč překoná poslední centimetr.

Pohladí mě po nosu.

V nervové tkáni mi zacinkají axony. Ve svalech zašimrá.

Moje implantáty syknou a nahodí se.

Neuvažuju nad tím, jak je to možné - a v posledním zlomku sekundy napálím řezací kotouč pěstí.

Úder ho vyrve z úchytu.

Zasviští vzduchem a odsekne Passymu horní polovinu hlavy. Úplně hladce. Passyho lebka zničehonic končí těsně nad nosem: oči, čelo, vlasy i horní okraje uší, všechno zmizelo. Jen nad vodorovným řezem se chvěje krvavá mlha ve tvaru neexistujícího vrchlíku.

Passyho otevře ústa, váhavě vztáhne ruku a sáhne si do mozku. A zřítí se naznak.

Ani se mu nedivím: tak bezprostřední kontakt s myšlenkami profesionálního vojáka by odrovnal každého.

Volnou rukou vypíchnu Cremerovi oči. Prsty mu narvu do důlků takovou silou, až projedou sklivci a zaboří se do čelního mozkového laloku: zapruží jako houba. Cremer zařve a poslepu vede úder malíkovou hranou na můj ohryzek. Je neskutečně rychlý. Jeho ruka se zasekne do ocelové desky v místě, kde jsem ještě před sekundou opravdu byl.

Vyrvu ruku z Cremerovy hlavy, skulím se ze stolu a skočím k Passymu. Znám jeho specializaci a vím, jakou funkci zastával v týmu. Vytrhnu mu z kapsy neurocracker a namířím na slepého Cremera. Při cvaknutí tlačítka se otočí a vykopne ve směru zvuku.

Nervově paralyzační signál je naštěstí rychlejší.

Cremer se složí jako pytel železných brambor.

Strhám si ze zápěstí pásky přetržených plastových pout. Mám pocit, že se mi třesou ruce, ale když na ně pohlédnu, jsou nehybné a klidné. Oživené implantáty v mém těle se chvějí jako zmatení prvoci.

Čistá práce, pochválí mě Pauling.

Pokračování příště! Pokud se bojíte, že ho propásnete, stačí se zaregistrovat - a my vás mailem včas upozorníme, že nový díl je na světě.

Štěpán Kopřiva je jedním z nejúspěšnějších českých autorů akční sci-fi. Jeho knihy Zabíjení, Asfalt a komiks Nitro těžkne glycerínem (všechny vyšly ve vydavatelství Crew) získaly velký ohlas jak u čtenářů, tak u kritiků. Napište mu do komentářů, jak se má příběh vyvíjet dál!

---