Aktivní olovo - 10. část

Pokud si nevzpomínáte, co se stalo v předchozím díle, čtěte Aktivní olovo - 9. část!

Masa vzduchu udeří do budovy jako železobetonová stěna. Okna vybuchnou.

Zahučí kolem mě vánice skla; střepy zasviští jako šurikeny a zasekají se do zdi, která se v tu samou sekundu rozpadne. Řvoucí vítr mě zdvihne - a já najednou letím, otáčím se v burácejícím proudu, narážím do vznášejících se mediálních expertů, sekretářek, Kardegiánců, poletujících psacích stolů, kartotéčních skříní, počítačových monitorů a kusů stěn. Tlakový úder smete všechno, co mu stojí v cestě, prožene nás celým patrem a vyplivne druhou stranou mrakodrapu.

Na nekonečně dlouhý okamžik jen tak visíme ve vzduchu: meteorický oblak řvoucích lidí a kancelářských potřeb.

Potom se nám na podrážky přilepí gravitace a my se vydáme na poslední cestu.

Jsme ve dvacátém šestém patře.

Pád z takové výšky nepřežiju ani já.

Ve chvíli, kdy se uprostřed roje rozlámaných stolů, šustících papírů, ječících úřednic a máchajících Kardegiánců začnu snášet vstříc tvrdé dlažbě, mi v lebce cinkne komponder.

Co se sakra děje? zazvučí mi hlavou hlas Emílie Balchové. Už deset minut na tebe čekám na dohodnutym místě s falešnym průkazem! Kde se flákáš? Baronka von Sutterová ve svý šatně samou nervozitou ohryzává táflování z rokokovejch křesílek! Kde seš?

Sklopím zrak na miniaturní auta a milimetrové postavičky. Rychle se zvětšují. Na Kawanišiově bulváru.

Tak se laskavě přestaň poflakovat po bulváru, hni zadkem a -

Ty jsi dal někomu číslo na komponder? vmísí se do toho Pauling. CIZÍ osobě? Cizí CIVILNÍ osobě? Na chráněnou vojenskou linku? Zbláznil ses?

Kdo je to? chce vědět Emílie. Kdo to tady mluví? A žádný fóry na ten film! Co to ten mamlas mektá za kraviny?

Mektá? Mamlas? Já? Co si to dovolu-

Hele, poslouchej, chytrolíne -

Kardegiánci, s nimiž se řítím k zemi, jsou nezmaři. Začnou po mně střílet.

No jistě: nemusejí řešit otázku přistání. Se svými speciálně vyztuženými organismy přežijí dopad úplně v pohodě. Díky tomu mají čas na blbosti.

Nemám rád kardegiánská superodolná těla.

Další problém je, že po mně pálí průrazným fulleritovým střelivem.

Chmátnu po vřískajícím tlustém ajťákovi v tričku Bazinga!, který plachtí vedle mě, a použiju ho jako živý štít. Fulleritová munice začne vydávat výrazně čvachtavé zvuky a ajťákovo vřeštění přejde do chroptění. Držím ho před sebou a rozhlížím se, jestli kolem nepoletuje něco, co by mě zachránilo před rozprsknutím po Kawanišiově bulváru. Ne že bych doufal, že měla některá ze sekretářek v šuplíku rezervní padák. Kolem mě chrastí vír sešívaček, kancelářských svorek a hrníčků se zaschlými lógry, ajťákovo tělo se zmítá jako pod  proudem, projektily ho cupují, krev šumivě chlístá na všechny strany, prolétávám jí jako rudou mlhovinou -

- až se mi rozstřílený ajťák doslova rozpadne v ruce. V jednu sekundu se přede mnou nachází chrčící lidský tvor, v druhou už jen řídký oblak načechraného masa a rozevlátého tuku, skrz který je vidět jako přes průklepový papír. Bazinga.

Kardegiáncům naštěstí dojde střelivo.

Emílii s Paulingem bohužel zatím nikoliv:

Nějaká vypatlaná puberťačka mě nebude poučovat -

Ať se ten předpotopní mantákoid odpojí, já nikoho neprosila o blbej konferenční hovor -

Ticho! zařvu - a oba kupodivu zmlknou. Na tohle teď nemám čas. Linusi: chápu, že to vnímáš jako atak do svého soukromí, ale dal jsem slečně Balchové číslo na komponder, protože je to nejjednodušší způsob komunikace pro případ nečekané krize. Slečno Balchová: nemám čas podrobně objasňovat příčinu své časové protrakce - ale pokud si zapnete jakékoliv zprávy, nepochybuji o tom, že váš informační status bude neprodleně aktualizován.

Zprávy? Ty samozřejmě sleduju furt, kdo myslíš, že asi jsem? Takže je to pravda? Já tady trnu a ty si mezitím opejkáš mimina na grilu? A určitě jsi mi nenechal ani kousek!

Slečno Balchová, přeruším ji, našli jsme s Linusem kanceláře Unilaterálního pojetí a. s.

Pustím zbytky ajťáka a hrabu se ve věcech okolo sebe: rozpadlé šuplíky, kalendáře, mobily, tužky a dámská lodička s ulomeným podpatkem -

Ty bláho! Nekecej! Fakt? Můžeš mě dostat do jejich počítače? Z jejich dat bysme mohli vycucnout žbambilión životně důležitejch kravin!

- poličky, kávovary, šanony -

Země se rychle blíží. Minu devatenácté patro. Osmnácté patro.

Veškeré jejich vybavení bylo zničeno. Obávám se, že vámi zmiňovaná životně důležitá data jsou pro nás navěky ztracená.

Sedmnácté patro. Šestnácté patro.

A nemaj to třeba uložený na záložních serverech někde jinde? Nemůžeš tam z někoho vytáhnout přístupový kódy?

Pohlédnu na vřeštící zaměstnance Unilaterálního pojetí a. s. všude kolem mě. Je mi líto, ale velmi pochybuji, že bych v momentální situaci dostal z někoho alespoň rámcově příčetnou odpověď.

- plastové kelímky, čistící prostředky, načatý balíček sušenek -

Můžu ty servery zkusit najít a probourat se do nich, zamumlá Pauling.

Vážně? Emílie zní nevěřícně. Ty bys to dokázal? Ty seš nějakej hacker nebo tak něco?

Nebo tak něco.

Patnácté patro. Čtrnácté patro.

Ten Kardegiánec na mě zaútočí shora.

----------

Celou dobu zřejmě padal nade mnou, teď připažil, narovnal tělo, překlopil se hlavou dolů a dohnal mě.

Asi má strach, že se dole třeba přece jen nerozplácnu. Rád bych ho uklidnil, že nemusí mít obavy - ale nedá mi příležitost. Přistane mi na zádech, zaboří prsty do očí, zvrátí hlavu a obnaží krk. V druhé ruce má mačetu s monomolekulárním ostřím. Standardní výzbroj kardegiánských Sekáčů.

Třinácté patro.

Zatápu rukou dozadu k jeho boku. Jestli patří k Sekáčům mohl by mít i -

Dvanácté patro.

Vytrhnu nůž z pouzdra a zabořím mu ho do břicha. Dýka má také monomolekulární ostří - čepel z grafenových vláken zajede do kardegiánského superodolného těla se syčivým mlasknutím.

Trhnu nožem vzhůru.

Čvachtne to, Kardeginánec hekne, pustí mačetu a začne mi za krk zvracet krev.

Jedenácté patro desáté patro -

Přetočím se, abych měl Kardegiánce proti sobě. Pohyb levé ruky nepřeruším ani na sekundu. Nožem mu šikmo pářu břicho.

Pravou ruku ruku strčím do rány a nahmatám jeho střeva. Prsty se mi do nich zaboří: jsou měkká, horká a kluzká.

- devátépatro osmépatro -

Vyrvu mu střeva z těla.

Uvážu na nich smyčku.

- sedmépatrošestépatro -

Mám štěstí: hozená smyčka se na vlajkové žerdi zachytí na první pokus. Střevní lano se napne a zadrnčí.

Zhoupnu se na něm do okna v pátém patře.

Mám rád kardegiánská superodolná těla.

----------

Proletím okenní tabulí a dopadnu na dlouhý stůl, u něhož právě zasedá valná hromada akcionářů. Je to zřejmě významná firma, protože těch akcionářů je tam fakt hodně a stůl je tudíž fakt dlouhý. Takže když po něm po břiše - s Kardegiáncovými krvavými střevy v hrstích - jedu, mají vyvalení akcionáři dost času si mě prohlédnout. To je De Klerk! Místnost má kazetové táflování, koberec s tak vysokým chlupem, že by se v něm Sněhurce ztratilo všech sedm trpaslíků, a na stěně monitor ukazující momentální stav akcií na burze.

Dojedu na konec stolu a pokračuju dál vzduchem. Narazím do předsedy představenstva, který sedí v čele stolu, i s židlí ho přirazím na zeď a rozmáznu mu lebku o kazetové táflování. Akcie na monitoru začnou okamžitě padat. Online připojení je někdy svinstvo.

"Přesně takhle začaly ekonomické krize v letech 1929 a 2008," poučím akcionáře a vystřelím na chodbu. Za sebou ještě slyším, jak vřískají do mobilů na své makléře Okamžitě všechno prodat!

Emílie? řekne Pauling. Mám pro tebe data Unilaterálního pojetí a. s. ze záložních serverů.

Bomba. Hrň to na mě.

Zvláštní je, že mě ani na chvíli nenapadne, že bych se měl pustit dolů a potichu se vypařit.

Na mě si nikdo s nějakým prstencovým dělem dovolovat nebude.

Schody beru po třech.

----------

Dvacáté šesté patro je po zásahu plynovým kanónem jak vymetené. Holá betonová podlaha, z níž trčí zaprášené chomáče drátů, vykuchaný strop, pod nímž se pohupuje několik otrhaných zářivkových šťopek. Nezůstali tu žádní lidé, žádný nábytek - ani žádné stěny. Fučí tu vítr; cuká mi cípy rozedraného saka, dře kůži jako struhadlo vyřezané z ledu. Devět pater nad mou hlavou drží to jediné, co tu zbylo: sedm sloupů z čínských karbonových nanotrubic, které procházejí strukturou celého domu. Tři vlevo, čtyři vpravo.

Rozeběhnu se vlevo. Podrážky tepou beton, při každém dopadu se kolem boty zvedne obláček prachu. Mířím k okraji patra. Přes ulici na mě slepě zírá obří oko Jasperova prstencového děla.

Rozmáchnu se a vší silou udeřím pěstí do prvního karbonového sloupu.

Naštěstí je to čínský nelicencovaný výrobek. Praskne.

Udeřím znovu.

Zlomí se v tříšti lesklých černých štěpinek.

Je mi jasné, že mě každou sekundu může sfouknout další výstřel z děla. Modlím se, aby jeho obsluha byla na záchodě nebo alespoň na druhém konci místnosti, aby ke zbrani musela doběhnout, natlakovat ji, odjistit, nahmatat spoušť... aby mi prostě ty zbývající čtyři sekundy věnovala -

Moje pěst dopadne na druhý sloup.

Přerazím ho jedinou ranou. Mrak černých nitkových jehliček zacinká ve větru.

Devět pater nad mou hlavou se nakloní.

Dělo stále nevypálilo.

Začínám se pod pohledem toho nemrkajícího černého oka potit. Zuby mám zatnuté, jak každou chvíli očekávám další výstřel; slyším, jak o sebe vržou.

Dva skoky. Poslední sloup. Poslední rána.

Pěst narazí na lesklý, jemně žlábkovaný povrch sloupu a zmizí v explozi blýskavých střepin.

Třetí sloup udělá KRAK.

----------

Vršek  mrakodrapu padá pomalu a majestátně.

Překlápí se přes ulici jako nějaký gigantický padací most. Skleněné tabule praskají, lidé a nábytek vypadávají z oken.

Devět pater dopadne na protější budovu jako kladivo.

Přímo na místnost s prstencovým dělem.

Město se otřese. Město zavibruje.

Město se rozezvučí.

----------

Co..., ozve se Pauling. Co se to právě stalo?

Právě na to koukám v televizi, hlesne Emílie. Náš společný přítel vrátil protivníkům úder.

Paulingův hlas zní, jako by potřeboval odkašlat. Co provedl?

Hodil na ně barák.

Ve dvacátém pátém patře rozevřu dveře nefunkčního výtahu. Chytnu se lana a sjedu šachtou dolů. Jiskry létají obloukem; plastowolframové dlaně obemknuté kolem ocelového lana vydávají zvuk, jako když rozepínáte obrovský zip.

----------

Přízemí. Vykopnu výtahové dveře a vřítím se do recepce.

Netuším, jestli zrovna teď vhodná doba - ale mám pro tebe nějaký výsledky, promluví Pauling.

Jaké výsledky? chci vědět.

Vyhledávání pojmu "aktivní olovo".

Za popraskanou celostěnnou tabulí vidím, jak se na ulici mezi rozprsklými mrtvolami zvedají z dlažby nezničitelní Kardegiánci. Je jich alespoň deset.

Prezentace výsledků povolena.

Aktivní olovo, počet nalezených výskytů: nula.

Nemožné, odpovím okamžitě. Jsi jistý, že máš správně konfigurované vyhledávací parametry?

To není všechno. Ještě tu mám počet bankovních operací kardegiánské státní banky, týkajících se pronájmu žoldáků za posledních čtrnáct dní.

No?

Taky nula.

Nerozumím.

Nikdo si na tebe žádné žoldáky neobjednal.

Dívám se na Kardegiánce na ulici, jak mě hledají mezi mrtvolami rozstříknutými na dlažbě, a nevidím je.

Kardegiánce nikdo nenajal.

Ve skutečnosti jsou za tím celou dobu oni sami.

Dívám se na ně a cítím, jak mi stoupá do hlavy vztek. Pomalu a nezastavitelně.

Jistě: je jich tam nejmíň deset a já nemám žádnou zbraň.

No a?

Hele, když ses teďka trochu ukojil demolicí výškovejch budov, mohl by ses laskavě pronto dopravit do televizního studia? zeptá se Emílie. Že bys jako místo těch brachiálních prkotin začal konečně řešit podstatný věci?

Samozřejmě má pravdu. Přesně to bych měl udělat. Nezdržovat se s nepodstatnými pěšáky a soustředit se na klíčové problémy.

Dívám se na Kardegiánce a vztek ve mně syčí a tepe jako paralelní krevní oběh.

Otočím se ke Kardegiáncům zády a rozeběhnu se pryč.

A hoši, mám pro vás novinku, hlásí Emílie, zatímco sbíhám po schodišti do podzemních garáží. To budete čubrnět. Víte, co jsem našla v účetnictví Unilaterálního pojetí, a. s.? Že neuhodnete, kdo je jejich vlastník?

Kardegiánská vláda, řekneme s Paulingem současně.

To mi děláte schválně, že jo? řekne Emílie mrzutě. Vy taky dokážete člověku zkazit chanuku, to vám teda řeknu.

Rozrazím dveře garáží a -

"De Klerku," řekne někdo.

Otočím se a současně se vrhnu stranou -

Nestihnu to.

Neurocracker v Cremerově ruce má široký rozptyl.

Tělo mi uprostřed skoku změkne a zvláční. Třísknu obličejem o beton, až to zaduní.

----------

Probudím se na čistém nemocničním lůžku. To je neobvyklé. Obvyklé se po zásahu nervovým informačním virem probírám v kaluži vlastní moči a krve, spoutaný na podlaze špinavé cely. Nezvyklá péče o mou osobu mě znervózní.

"Na to, jak máte vytuněný organismus, vojíne, jste byl mimo překvapivě dlouho," zazní z vedlejší postele.

Otočím hlavu. Plukovník Rotblat za těch pár dní zhubl snad patnáct kilo a navíc se začal tak nějak rozpadat. Jako by jednotlivé rysy tváře přestaly držet formaci a začaly driftovat po celém předku hlavy. Rty má oschlé a rozpraskané; jeho kůže je bílá jako projekční plátno před začátkem filmu.

Takže příčinou mého pobytu v nemocnici není péče o mou osobou. To se mi ulevilo.

"Omlouvám se," pokračuje plukovník, „že jsme vás nemohli odvézt do vaší oblíbené automobilky, ale poslední dobou jsem krapánek imobilní."

Vyhrabu se z postele a pokusím se postavit do pozoru. "Pane plukovníku, vojín De Klerk. Přišel jsem na váš rozkaz." Docela se motám; málem na Rotblata spadnu.

"Pohov, kristepane." Plukovník se pokusí mávnout rukou, ale očividně už nemá ani tolik sil, aby ji uzvedl. "Posaďte se, vojíne."

"Provedu." Vděčně kecnu zpátky na postel.

"Kromě toho bych se vám měl asi omluvit ještě za pár dalších věcí - třeba za podezření, že se účastníte protiarmádního spiknutí, nebo za způsob, jakým jsem jsem vás vykopl z ozbrojených složek -, ale obávám se, že na to takové blbosti nemáme vzhledem k mému zdravotnímu stavu asi dostatek času. Takže vynecháme vyšívání a přejdeme k podstatnému."

Teprve teď mi to dojde: není napojený na žádné přístroje, nevedou k němu žádné hadičky. To není dobré. Signalizuje to, že je v posledním stádiu, kdy jsou přístroje už zbytečné.

"Už asi víte, vojíne, kdo za tím vším stojí."

"Kardegiánci," zaskřehotám vyprahlým hlasem.

"Přesně. Co ale nevíte, je tohle." Ukáže očima na můj noční stolek, kde leží velká manilová obálka. Odmotám šňůrku a otevřu ji. Uvnitř je jediná zrnitá fotografie: rýhovaný válec na černém pozadí. Pohlédnu na Rotblata. "Kardegiánská kosmická kapesní bitevní loď?"

Přikývne. "Před hodinou a půl se vynořila z podprostoru na oběžné dráze. Má aktivované všechny zbraňové systémy a na pokusy o komunikaci nereaguje."

Vrátím fotografii do obálky. "Co chtějí?"

"Nemáme tušení." Rozkašle se. „Stejně jako nemáme tušení proč založili Unilaterální pojetí a. s. a proč po vás vlastně šli."

"Já to vím," prohlásím. "Kvůli aktivnímu olovu."

"Aktivnímu olovu? Co to je?"

"Nemám nejmenší ponětí."

"Podívejte, vojíne," Rotblatovo povzdechnutí je tiché jako zaševelení větru v koruně bezlistého stromu, "mám k vám určitou prosbu. Samozřejmě už nejste pod mým velením, takže mě můžete poslat s klidem do hajzlu. Ale myslím, že to neuděláte." Rotblat mluví čím dál pomaleji a mumlavěji - jako kdyby měl čelisti slepené lepidlovou synhrachovou kaší z kantýny pro mužstvo. "To, co předvádíte poslední dny, už není ta obyčejná výkonná efektivita, jakou jste odváděl ve službě. Všechny ty věci, co se vám po vyhazovu staly, z vás udělaly něco jiného. Něco samostatnějšího. Něco daleko zavilejšího. Něco nezastavitelnějšího. Něco, co bych měl v začínající intergalaktické válce velmi rád na své straně."

Předkloním se. "Řekněte mi to," zašeptám. "Co mám udělat, plukovníku?"

Usměje se popraskanými rty. "No co asi? To, co umíte nejlíp. Jděte a všechny zabijte."

Dívám se na něj a mlčím.

Mumlá čím dál nesrozumitelněji. "Desátník Cremer vám bude plně k dispozici. Poskytne vám veškeré vybavení, o které požádáte."

Stále nic neříkám.

Rotblatovi mezi zuby zasyčí výdech. "Nebudu na vás nijak apelovat ani vás přesvědčovat. Je to jen a jen na vás. V tomhle kvadrantu máme jenom jeden lehký křižník a několik meteoborců. Osmá flotila se sem přemisťuje, ale bude jí to trvat šest hodin."

Pozoruju, jako jeho obličej zvolna šedne. Na bílém projekčním plátně jeho kůže začíná film. Znám ho skoro nazpaměť - viděl jsem ho na tvářích všech, co jsem kdy zabil. Je to film, ve kterém si nakonec jednou zahrajeme hlavní roli my všichni.

"Tak co, vojíne?" Už mu vážně není skoro rozumět. "Vaše odpověď?"

Cože?

Moje odpověď?

Jo aha - moje odpověď.

Skládá se z jediného slova:

"Provedu."

Rotblat se z posledních sil zašklebí. "Já věděl, že si pořádný vesmírný masakr nenecháte ujít," zamumlá. "Na to jste moc velký psychopat."

A tím audience u plukovníka Rotblata skončí. Dál už se nic zásadního nestane:

Rotblat umře a já odejdu dělat to, co umím nejlíp.

Pokračování příště! Pokud se bojíte, že ho propásnete, stačí se zaregistrovat - a my vás mailem včas upozorníme, že nový díl je na světě.

Štěpán Kopřiva je jedním z nejúspěšnějších českých autorů akční sci-fi. Jeho knihy Zabíjení, Asfalt a komiks Nitro těžkne glycerínem (všechny vyšly ve vydavatelství Crew) získaly velký ohlas jak u čtenářů, tak u kritiků. Napište mu do komentářů, jak se má příběh vyvíjet dál!

---